Klasická scéna mého dětství – nedělní oběd. Obsazení:
rodiče, bratr a já. S úderem dvanácté usedáme ke stolu. Teda, usedáme … já
pomáhám mamce dokončovat oběd, prostírám stůl a chystám se usednout. Ještě je
třeba svolat dravou zvěř. Jeden z chlapů sedí v obýváku u televize,
druhý u počítače ve svém pokoji.
„Oběěěěěěd!“ křičím z plných plic. „Joo,
už jdu!“ ozývá se ze dvou směrů. Vracím se tedy do kuchyně a usedám. Následuje
mě však jen mamka – teď pro změnu vybíhá ona. „Tak jdete teda obědvat, nebo co?!“
„Joo, už jdu!“ ozve se tandemem. Konečně jsme všichni pohromadě. Můžeme se dát
do jídla!
K naběračce se jako první vrhají ti, kterým se do kuchyně původně ani nechtělo. Po třetí naběračce polévky se už obě mračíme: „Nám by taky mohlo něco zbýt, ne?“ „Jo vy byste si daly taky? Ahaaa. Tak si naložte.“ Během pěti minut mizí chlapům jídlo z talíře. Je vidět, že si pochutnali. „Já se s tím tady vařím půl dne a za pět deset minut je po celém obědě…“ kroutí naštvaně hlavou mamka. Já, která opravdu ráda vařím, nechápu. Jak někoho může vaření přestat bavit?
Stejná scéna, o několik let později. Jen to obsazení se
trochu změnilo. Už mám svoji rodinu, pro kterou vařím nedělní oběd. Hlavně
nějakou rychlovku, nechce se mi s tím moc párat. V týdnu jsem se
několikrát ptala, co by si dali dobrého. Jediná schopná odpověď kromě „nevím“
zněla hranolky. Dobře, tak tedy hranolky. K tomu biftek a zelenina. A taky
pořádný vývar, začíná být trochu chladno.
S přípravou začínám kolem
desáté. Musela jsem ještě dát prát prádlo a vysávat. Pak hurá na přípravu –
vývar je založen, nachystám si hranolky a naložím maso. Odbíhám pověsit prádlo.
Jééé, ono už bude jedenáct? To bych měla trochu přidat, jestli chceme obědvat
ve dvanáct. Já už mám teda hlad, vstávala jsem jako první. Zbytek rodinky
následoval až kolem desáté. Snad se moc nenasnídali. Pokračuji v přípravě,
vývar pěkně bublá, zelenina je hotová, můžu se vrhnout na hranolky a maso.
Hurá, už je vše hotovo! Můžu všechny svolat k obědu, prostřeno už mám.
Pokládám hrnec s polévkou na stůl a křičím: „Oběěd!“ A nic se neděje. „Tak
co teda, jdete obědvat, nebo to mám sníst sama?!“ „Jooo, už jdeme!“ Usedáme a
pouštíme se do jídla. „Já mám žízeň!“ křičí nejmladší. Vyskakuji od polévky a
podávám pití. „Co bude dalšího?“ ptá se manžel. „Můžu si aspoň tu polévku
v klidu dojíst?“ „Jasně, jasně, já to zatím sklidím.“ Druhý chod mi
všichni chválí. No jo, taková dieta, komu by to jednou za čas nechutnalo.
V koutku duše ale plesám. Hurá, jsem výborná kuchařka! Všichni mají po
jídle a já teprve se svou porcí končím. Dovolím si hrábnout pro jednu hranolku.
„Neužírej!“ „Já jsem si to uvařila, já můžu.“ „Tak to my si dáme taky!“ A půlka
hranolek je v čudu. „A jaký bude dezert?“ ptají se všichni. „Já nevím,
jaký jste přichystali?!“ Začínám být trošku vytočená. Ale než stačím sklidit ze
stolu, všichni jsou zpátky na svých místech. Beru knížku a odcházím za
manželem. Hlavou mi probleskne mamčin výraz při nedělním obědu. Teď už ji
naprosto chápu… Odcházím vylovit ze skrýše (ve spíži v rohu za moukami)
čokoládu. Aspoň tu mi nikdo nesežere.
ChytráŽena.cz