Nedobrovolné pracovní vězení

Když jsem ve svém prvním zaměstnání působila zhruba měsíc, začala jsem do práce jezdit autem. Pracovala jsem na úřadě, který disponoval svým služebním parkovištěm. Samotný úřad i přilehlé parkoviště hlídala specializovaná bezpečnostní služba. Ta po skončení pracovní směny a odchodu posledního zaměstnance zabezpečila budovu i přilehlé parkoviště.

Ten den jsem měla v úmyslu zůstat v práci déle a vyřešit spoustu restů, které se mi nakupily. Člena ochranky jsem proto upozornila, že na pracovišti zůstanu i po skončení své pracovní směny. Přikývl. „To není problém, auto budete mít v bezpečí, a až odjedete, zapnu teprve zabezpečení,“ ujistil mě muž v černém.

Po skončení pracovní směny a odchodu mých kolegů jsem skutečně pracovala na restech, kterých jsem se potřebovala zbavit. Když jsem skončila, byla už venku tma. Opustila jsem budovu zadním vchodem, který vedl na služební parkoviště. V tomto okamžiku se již spustilo bezpečnostní zařízení v celé budově. Přišla jsem ke svému autu a hodlala jsem jet domů. Brána, která byla obsluhovaná bezpečnostní agenturou, se ovšem neotevřela jako obvykle. Teprve nyní jsem zjistila, že muž z agentury není na svém místě. Zůstala jsem v celém areálu sama. Chvilku jsem nervózně chodila po parkovišti. Byl ale mráz zrovna jako nyní, a proto jsem to dlouho nevydržela. Zpět do budovy jsem se ale vrátit nemohla, to bych spustila alarm, a ani nemohla, dveře za mnou zaklaply a já neměla klíč.

Sedla jsem si proto do auta, které jsem se pokoušela vytopit. Tehdy jsem ale měla velmi starý typ vozu, který nedisponoval klimatizací a dalšími vymoženostmi jako dnešní vozy. A tak jsem mrzla v autě, unavená a zoufalá. Kouřilo se mi od úst a mně se zdálo, že se kouří i z mého mozku, jak jsem se snažila najít řešení z prekérní situace. Napadlo mě, že bych mohla přelézt bránu parkoviště a dojít domů pěšky. Auto bych tam nechala. V úzké sukni a kozačkách na vysoké platformě by to šlo ale stěží, nehledě na to, že cesta domů pěšky by mi trvala téměř dvě hodiny. Druhý den brzy ráno jsem musela opět do práce, bez auta bych si musela připlatit za taxíka. Proto jsem od svého záměru upustila.

Opět jsem vystoupila z auta. Napadlo mě, že jediná cesta na svobodu vede přes zabezpečovací zařízení v areálu. Tehdy jsem měla v kontaktech pouze pracovní telefonní čísla do kanceláří, která mi nijak nepomohla. Telefon na bezpečnostní agenturu jsem neměla. A proto mě napadlo, že pokud spustím alarm, musí někdo přijet a vysvobodit mě. Začala jsem rumplovat klikou od dveří, kterými jsem na parkoviště přišla. Alarm se nespustil. Totéž jsem zkoušela s branou parkoviště. Alarm se opět nespustil. Zkoušela jsem udělat sněhovou kouli, kterou jsem hodila do okna horní kanceláře. Byla to kancelář pana ředitele, předpokládala jsem, že ta bude střežená nejlépe. Ale alarm se opět nespustil. Nakonec jsem přišla k plotu a snažila se vytáhnout nahoru. Má sváteční sukně se v jednom momentu s prasknutím celá roztrhla. Stála jsem na parkovišti v sukni s nebývale velkým rozparkem, třásla se zimou a plakala. V tu chvíli se otevřely dveře domku, který s naším úřadem sousedil. Ven vyšel starý pán a nabízel mi žebřík.

„Už chvilku vás tu pozoruji, tak vám pomůžu,“ řekl. „A dokážete vymyslet, jak odsud dostanu i svůj vůz?“ zeptala jsem se. Pán zavrtěl hlavou.

„A co kdybyste šla dopředu, k předním dveřím? Tam je myslím kamera. Když třeba do ní hodíte tím sněhem, tak si vás všimnou. A tam bude asi snadnější i spustit alarm,“ poradil mi starý pán.

Tak jsem mu musela vysvětlit, že k předním dveřím do budovy se nedostanu, protože já se už ani nedostanu zpět do budovy zadním vchodem.

Nakonec se starý pán uvolil k tomu, že alarm spustí on. Obešel budovu a něco provedl tak, aby na sebe upoutal pozornost. Během pár minut přijelo k budově ozbrojené komando. Když pak zjistili, že narušitelem je jeden stařeček a promrzlá vystrašená zaměstnankyně, vysvobodili mě i můj vůz a já se v pozdních večerních hodinách konečně dostala domů.

První kontakt, který poté přibyl do mého telefonu, byl právě kontakt na bezpečnostní agenturu. Naštěstí jsem ho už nikdy nemusela použít. Člen ochranky už nikdy nezapomněl, když ho někdo upozornil na zpoždění. Pozor si dal jak člen ochranky, který zabezpečoval náš úřad, tak já. Nyní mi jen sešitá sváteční sukně připomíná onu nepříjemnou nehodu.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete