Budu vám vyprávět nehodu, která se mi stala před dvanácti lety v prosinci. Po narození naší dcery jsme se po dvou letech přestěhovali na vesnici. Zanedlouho jsem dostala práci, poznala nové přátele, Verunka nastoupila do školky, bylo to období plné pohody, štěstí.

I proto jsem se rozhodla, že své narozeniny poprvé v životě neoslavím jen v rodinném kruhu, ale i s přáteli v místní hospůdce. Objednala jsem chlebíčky, zajistila salónek, byly to příjemné starosti. Oslava byla plná zábavy. Čas neúprosně běžel a přišel čas jít domů. Kousek od hostince jsem si potřebovala odskočit. Rychle jsem tedy běžela do parčíku ke kapličce, ze které si místní mládež udělala klubovnu. Vybrané místečko jsem si oťapala, abych se přesvědčila, zda je vše v pořádku a před usednutím na bobek jsem udělala ještě asi dva kroky dozadu. Byl mráz a tak jsem se snažila potřebu vykonat rychle, pak jsem si všimla, že tekutina, kterou vylučuji, mi barvou připomíná krev. Po chvilce jsem vstala, oblékla se a víc nevím, probrala jsem se až v klubovně.

Slyšela jsem zdálky volat své jméno. Když jsem otevřela oči a podívala se před sebe, tak jsem uviděla manžela sedícího na bobku, jak mi drží ruku. Bylo tam víc lidí, mezi nimi i kamarádi, kteří utíkali zpátky do hospody a žádali hostinskou o půjčení klasického telefonu, aby mohli přivolat pomoc, paní hostinská je však odbyla slovy, že ať táhnou, protože jsou vožralí.

Po několika pokusech z mobilního telefonu se podařilo zavolat sanitku. Mezitím jsem chvílemi byla v bezvědomí. V sanitce jsem dostala třicet šest injekcí a po půlhodině mě rychle odvezli do nemocnice na gynekologii, kde mě ošetřili. Probrala jsem se až na ARU, kde jsem strávila jeden den, druhý den mě převezli na JIP, kam za mnou přišel pan primář a zeptal se mě, jestli vím, co se mi stalo. Řekla jsem mu, že jsem si šla nutně odskočit, ale víc nevím. Teprve od něj jsem se dozvěděla, že jsem si sedla na přimrzlou lahev od šampusu, která měla uražené hrdlo. Střep jsem si vrazila těsně vedle konečníku pět centimetrů do hloubky a deset centimetrů do šířky. Od úplného vykrvácení mi zbývalo necelých deset minut. Nezemřela jsem na místě jen díky tomu, že řez skončil dva milimetry od všech důležitých kanálků.

V nemocnici jsem nezůstala dlouho, po pár dnech jsem byla propuštěna domů, kde mě s radostí přivítala má tříletá Verunka, která se těšila na opožděného Ježíška, aby mi mohl dát dárečky, dodatečně jsem s rodinou oslavila mé narozeniny a společně jsme přivítali Nový rok.

Mona08 – čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10