Loňské Vánoce byly skutečně zvláštní a naprosto jedinečné. Bohužel, ve špatném slova smyslu. Už jsem se těšila, jak je strávím v klidu a pohodě s přítelem a svým synem, jak navštívím rodiče, a užijeme si nejkrásnější svátky roku. Přípravy byly v plném proudu, když jsem dostala poněkud předčasný a nechtěný dárek ještě před samotným Štědrým dnem. Vůbec jsem ho nechtěla, ale nebyl komu vrátit. Nebyl zabalen v ozdobném papíře, převázán stužkou a dovolím si tvrdit, že dárce mi ho jistě nepředal úmyslně. Tím dárkem byly pozitivní testy na přítomnost koronaviru SARS-CoV-2.
Již delší dobu jsem pozorovala, že je mi jinak, než obvykle. Sem tam jsem smrkla, kýchla, občas se mi zamotala hlava. Samozřejmě, že mě napadlo, jestli to není tato nemoc. A tak jsem denně čichala ke všemu v domácnosti častěji, než když si můj pes čte zprávy od svých čtyřnohých kolegů. Cítila jsem a nic mě výrazně nebolelo. A tak i můj otec, který mě přišel navštívit, a já ho upozornila, že trošku smrkám, nakonec beze strachu seděl u mě za stolem. Musím říct, že tato nemoc je právě v tomto záludná. O čich jsem přišla až zhruba po týdnu. To už jsem tátu domů nepustila, ale ten, jak jsem zjistila později, byl už nakažen.
A protože
jsem v minulosti prošla zákeřnou nemocí a má imunita není právě v nejlepším
stavu, vytrpěla jsem si jako kůň. Nebudu zde popisovat, co vše mě bolelo. Stačí
snad jediné slovo, postupně VŠECHNO, a to doslova. Se psem jsem ven musela,
protože to už byl nakažený i můj táta, který v případě mé nemoci pejska
hlídá. Ze začátku to bylo opravdu jen plížení se po zdi, kdy jsem se pak křečovitě
držela kliky vstupních dveří do domu. Na obličeji jsem měla pro jistotu dvě roušky, na rukách rukavice, abych nemohla nikoho nakazit. Nohy jsem měla jako z
plastelíny, měla jsem problém se na nich udržet. Jeden čas jsem měla takové
bolesti, že na řadu přišly i staré francouzské hole, které jsem si doma nechala
po úrazu. Na těch jsem se totiž přepravovala i na toaletu. Ač doma, přečkala
jsem nemoc skutečně stěží. Byly noci, kdy jsem v rukách držela telefon s navoleným
číslem záchranářů. Po měsíci mohu říct, že jsem to zvládla. Ještě mi stávkuje
ledvina a energie mám nejspíš méně, než raněný lenochod, ale žiji.
Když mi
konečně skončila karanténa a já mohla mezi lidi, první kroky vedly za tátou.
Poté do obchodu. Tam jsem se chovala jako vyhladovělé saranče. A já skutečně
vyhladovělá byla. Měsíc jsem žila jen z toho, co dala domácnost. I když
jsem měla slušné zásoby, měla jsem nakoupeno na Vánoce, které jsem ani
neoslavila, pomalu jsem zapomínala, jak vlastně chutná obyčejné pečivo.
A tak jsem tlačila nákupní vozík uličkami supermarketu a házela do něj sýry, pečivo, jogurty a vlastně vše, co mi přišlo pod ruku. Doma jsem si zahrála na Otesánka a blaženě usnula. Ale i přes zdolání nemoci stále odpočívám a mým domácím oblečením se stalo pyžamo. Trávím v něm většinu současného života. Sláva pyžamu! Já sama nemoc dala bez hospitalizace. O tom, jak zdolal nemoc můj taťka, napíšu zase příště.
Přestože vánoční stromeček zůstal neozdobený a vánoční dárky jsem si rozbalila až v novém roce, dostala jsem do roku 2021 to nejdůležitější, a to vítězství nad nemocí. A přestože ještě existují lidé, kteří nemoc považují za rýmičku, mě pořádně potrápila a vím, že zažít ji jednou mi úplně stačilo. A tak přeji i ostatním obligátní: Hodně zdraví! Protože to je přece jenom nejdůležitější.
ChytráŽena.cz