Pocházím z rodiny, kde se vždycky obracela každá koruna, a tak jsem od dětství snila o tom, že se jednou stanu právničkou a budu si vydělávat hodně peněz. A abych to měla pojištěné, najdu si bohatého ženicha.

Když jsem se v patnácti zamilovala do kluka, který měl téměř stejné zázemí jako já, začaly mé sny o velkém bohatství uvadat. Po maturitě mě ani nenapadlo, že bych šla na vysokou - už proto, že by mě moje rodina nemohla finančně podporovat a nedokázala jsem si představit, že bych se na škole uživila sama. A tak jsem týden po maturitě nastupovala do práce. 

Když mě rok na to můj přítel požádal o ruku, byla jsem moc šťastná, ale odevzdaně jsem počítala s tím, že moje svatba nebude kvůli nedostatku financí stát za nic. Navíc v té době ještě panovalo napětí mezi našimi rodinami, takže jsme si plánovali svatbu jen ve dvou se svědky. Co jsme ale nedokázali překonat, byly slzičky v očích našich maminek, když jsme jim to oznamovali.  Prostě jsme je z toho nemohli vynechat. Tak tedy dobrá, řekli jsme jim, ale bude to jen malinká svatba s rodinou a nejbližšími přáteli a v den svatby nebude žádná hostina. Uděláme si posezení třeba o týden později, kdyby se chtěl někdo prát, tak ať nám nezkazí svatební den.

A pak se začaly dít věci. Moje maminka věděla, že mám jen omezené finanční možnosti, a tak mě vzala ke kamarádce švadleně, se kterou jsem se domluvila na ušití svatebních šatů přesně podle mých představ a za necelé dva tisíce! S přítelem jsme si vybrali jako místo svatby louku, na kterou jsme chodívali randit, ale potřebovali jsme získat povolení majitele. Najednou se o mou svatbu začal zajímat i můj „velký bratr“, který nám nejdříve zajistil povolení a pak začal nadšeně plánovat dopravu, ozdobu aut a - jak jsem zjistila až po obřadu - také únos nevěsty. Také nám naplánoval „svatební cestu“ do campu k jínolickým rybníkům. Budoucí tchýně, která měla doma trochu zlata, se nám pro změnu postarala o nádherné prstýnky. Svatební oznámení jsem si udělala sama na počítači a maminka mi zajistila jejich vytištění na tvrdý papír u ní v práci. Přítel objednal kytičku pro mě a pro obě maminky.

Večer přede dnem D  jsem zůstala spát u maminky (s přítelem jsme bydleli už rok v podnájmu), aby byl ten svatební den opravdu výjimečný. Ráno jsem se sama namalovala, kamarádka mi pomohla učesat vlasy (měla jsem půjčený příčes). Když se všichni přátelé a rodina (18 lidí) sešli, byl čas vyrazit. V ten okamžik se samozřejmě všichni ještě potřebovali vyčůrat, takže vznikla fronta na toalety a vyjížděli jsme pozdě. Pak jsme zůstali stát na závorách, takže když jsme dorazili k našemu „obřadnímu“  kameni na „naší“ louce, oddávající už na nás čekali a smáli se nám, že jim se podařilo na závorách projet včas.  Pak nás paní matrikářka požádala o občanské průkazy a já jen zbledla. Občanský průkaz jsem u sebe neměla. Ne proto, že bych zapomněla, ale prostě proto, že mně nikdo neřekl, že ho budu potřebovat a mě samotnou to nenapadlo. Ke svatebním šatům si prostě kabelku s doklady neberete. Naštěstí si matrikářka okamžitě věděla rady a prohlásila, že mě zná a dosvědčí mi, že jsem to opravdu já a občanku mám dodat hned v pondělí.

Proběhl krátký a hezký obřad. Po něm nás začala bombardovat rýže – opět velký bratr. O focení se mi postaral profesionál a můj druhý bratr také pár foteček udělal. Bohužel v roce 2002, kdy jsem se vdávala, jsme o digitálních fotoaparátech ještě neslyšeli, takže nemám žádné foto v elektronické podobě. Pak jsme si rozložili skládací stolek, na něj dali plastové kelímky a do těch jsme rozlili šampaňské na přípitek.

Poté už jsme za vydatného troubení vyrazili zpět k mamině, kde jsme si měli jen vyzvednout stan a věci na převlečení a vyrazit  do campu. Když jsem ale vystoupila z auta, někdo mě čapl a přehodil přes rameno. Byl to kamarád, chlap jako hora, takže i kdybych se zmohla na nějakou obranu, nejspíš by mi k ničemu nebyla. Odvezli mě do restaurace, která byla za prvním rohem, tak, aby nás můj teď už manžel mohl rychle najít. Brzy otevíral dveře a když zaplatil symbolickou útratu, už jsme vyráželi pro naše campovací vybavení. 

V campu jsme způsobili menší pozdvižení, když jsme dorazili v ozdobeném svatebním autě a stále ve svatebním oblečení. Museli jsme s manželem nejdříve postavit stan a pak jsem dostala povolení se konečně převléknout. Strávili jsme hezké odpoledne grilováním s kamarády a pak následovala svatební noc ve stanu.

Týden na to jsme pro svatební hosty připravili pečení selátka a soudek piva na zahrádce, a i když na sebe rodinní příslušníci koukali nevraživě, svatbu už nám to pokazit nemohlo.

Svatba byla tak krásná, uvolněná a bez stresu, že dokonce i můj manžel občas zavzpomíná a prohlásí, že by si takovou svatbu kdykoli zopakoval znovu (samozřejmě se stejnou nevěstou :D) .  A já nikdy nezapomenu na to, jak jsem se dokázala cítit jako princezna a to i bez tlusté vrstvy make-upu a drahé kadeřnice.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10