Nejkrásnější Vánoce

Už se to zase blíží…Vánoce. Ty loňské jsme udělali obrovskou změnu. Přestože si my dospělí říkáme každý rok, že si už nebudeme dávat žádné dárky, že jen dětem, že to je zbytečné, každý rok, snad ze zvyku, možná z ješitnosti, snad z touhy ukázat, že na to máme, jsme dárky kupovali, dávali si je a ukazovali, jak máme rádi své blízké. Opravdu to bylo důkazem lásky?

Tak loni jsme si všichni slíbili, že to dodržíme. A řekli jsme si, že se všichni setkáme, ale opravdu všichni. Chtěli jsme, aby ty Vánoce byly unikátní. A ony byly.

Naše rodina je rozeseta do všech krajů republiky. Tím, že rodiče, tetičky a dokonce i babička bydlíme každý jinde, a nejedná se o malé vzdálenosti, nikdy se všichni nevídáme. Když byli rodiče mladší a my malé děti, nebyl takový problém naskládat se do Žigulíka a přijet za blízkými. S věkem a naším dospíváním, a pak když už i my samy jsme měly vlastní rodiny, to ale problém byl. A tak jsme se začali setkávat především na pohřbech. 

Tentokrát jsme se ale všichni domluvili, že se setkáme, osobně, a nikdo nesmí chybět. A tak se na Vánoce sešla skutečně celá rodina. Dost z nás má auto, a tak se mohla zúčastnit i stařičká tetička s chodítkem a téměř slepá a téměř stoletá babička. Trošku problém bylo místo. Bylo nás několik desítek. Několik desítek dětí, dospívajících, dospělých, starších i velmi letitých lidiček, kteří mají něco společného, a tím jsou předci, rodinné pouto, náležitost k druhým. Ale i to se vyřešilo. 

Po babičce s dědou z otcovy strany zůstal velký dům. Byl to dům s hospodářstvím, který nyní slouží bratranci jako chalupa. Tam se to událo. Bylo to dojemné setkání. Všichni museli dodržet jediné, a to, že nedonesou žádný dárek. Každý pak donesl občerstvení dle uvážení. A tak se na svátečních stolech sešel nespočet cukroví, dortů, rolád, chlebíčků, nákypů a dalších slaných i sladkých dobrot i nápojů. Ukazovaly se fotky, děti si hrály všude pod nohami, sešlo se i několik psů a koček. Kupodivu si všichni rozuměli, jako by věděli, že my všichni máme společné kořeny. Lidé se objímali, hladili, drželi za ruce a byli k sobě hodní.  

Pozorovala jsem své rodiče. Zářily jim oči nadšením. Tak zářící oči jsem u nich už dlouho neviděla, snad o Vánocích, když jsme byly děti, a pak pokaždé, když se jim narodilo vnoučátko. Každé Vánoce byly pěkné, i v dospělosti, ale nebylo to takové nadšení a záře jako o loňských Vánocích. Všichni dospělí si uvědomovali, že to jsou možná poslední Vánoce, kdy se tu sešli všichni.

Malé děti a velmi letití účastníci těchto vánočních svátků šli brzy do postele. Ostatní šli na procházku, do ulic, pokochat se vánoční atmosférou. Šli jsme jako jeden velký průvod, velká rodina, ti, kteří se mají rádi. Bylo to krásné. Ty Vánoce vydaly za všechny dárky světa.

Babička zemřela na začátku února. Ještě před svým odchodem se svěřila, že tak krásné Vánoce nikdy nezažila.

Doufám, že letos akci Vánoce opět zopakujeme. Láska blízkých a společné setkání nelze totiž vykoupit žádným dárkem, zabalit do balicího papíru a převázat mašlí. Tento dar se rodí v srdci a k němu také směřuje.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10