Nejkrásnější Vánoce v horách

Mé nejkrásnější Vánoce, nebo alespoň Vánoce, na které nikdy nezapomenu, nebyly doma v rodinném kruhu, jak by se mohlo zdát, ale daleko od domova, v cizí zemi.

Tenkrát jsem byl mlád a plný síly, když nás, nadšené turisty v teenergerském věku, napadla dobrodružná cesta do hor v Rakousku. Bylo to v době, kdy nebyly ještě mobily a počítače, a pokud někdo měl telefon, tak jen stolní vázaný na domov. Musel ovšem patřit k vybrané skupině šťastlivců. Tak právě v této době jsem vyrazil deset dní před Vánoci do Rakouska. Všichni jsme slíbili svým blízkým, že do Štědrého dne se vrátíme domů a u stromečku nebudeme chybět.

S patřičnou výstrojí do mrazu a vybaveni dostatečnými zásobami potravin a další výbavou jsme odjeli z naší země. Všichni jsme měli horolezeckou průpravu a chtěli jsme si jen zkrátit a zpříjemnit předvánoční čas. Dokázali jsme spát ve spacáku i v mrazech, rozdělat oheň ve volné přírodě a další nezbytnosti, které se nám možná budou hodit. To jsme ještě netušili, jak nám naše průprava bude užitečná. Počasí bylo jako malované, když jsme započali naši výpravu. Jen chvilkami teplota klesla na hodnotu kolem nuly, jinak se držela nad nulou. My byli ale připraveni na vše, na třeskuté mrazy i slunečný den.

První dva dny byly skutečně jako pohádkové. Krásné výhledy, náročný výstup, na který byla naše těla připravena a přátelský kolektiv slibovaly do budoucna příjemné zážitky a vzpomínky. Hned v prvních hodinách jsme se ujistili o tom, že zažijeme něco, o čem budeme rádi a často povídat svým blízkým. A Vánoce už strávíme doma, v teple u rodinného krbu.

Třetí den přišlo masivní sněžení. Všude kolem nás byly do rána vysoké závěje. Teplota prudce klesla a přišel třeskutý mráz. My byli připraveni i na to. Měli jsme vše k přežití na mnohem delší dobu, než jsme plánovali, protože v horách to je nutné a my rozhodně nechtěli v tomto nízkém věku být jen vzpomínkou pro ty, kteří nás mají rádi. 

S čím jsme ale nepočítali, bylo to, že nám počasí znemožní sestup dolů do údolí a návrat do vlasti. Ano, stalo se to, co nikdo z nás neměl v plánu, a my zůstali v těch časech vysoko v horách. Jak už jsem uvedl, mobilní telefony, počítače a další vymoženosti v tu dobu neexistovaly. Nemohli jsme dát vědět svým blízkým, že jsme v pořádku a celí. Zato oni zalarmovali ty, kteří by nás byli bývali jeli hledat, nebýt toho počasí. Po sněžení přišel obrovský hurikán a my měli co dělat, abychom našli v nehostinné krajině útočiště. Letadla nemohla létat. Zakutaní v naší sněhové skrýši, schovaní před větrem, jsme museli přečkat tři ledové dny. Tehdy jsme si potvrdili, jak silné je naše přátelství. Právě tehdy jsme každý z nás zjistili, že ten po našem boku není jen pouhý známý, ale přítel, který by za nás dýchal a který nám bude vždy stát po boku. Byli a jsme, alespoň ti z nás, kteří ještě žijí, nerozluční přátelé, kteří by za toho druhého položili život a dali mu to poslední. Jsme od tohoto okamžiku pevnou rodinou, kterou jsme si zvolili sami, a o to má naše pouto větší a pevnější sevření.

Po dobu 72 hodin jsme se totiž dělili o teplé svršky, spravedlivě si dělili potraviny a připravovali si nápoje. Když bylo nejhůř, tiskli jsme se k sobě a vytvářeli tak teplo, které ani ten nejhrubší svetr nedokáže vyrobit. Zahřívali jsme jeden druhého vlastním dechem. Ani na okamžik nikoho z nás nenapadlo, že bychom se vrátili v počtu o byť jen jednoho účastníka nižším. Když to chtěl někdo vzdát, přispěchali ostatní, aby mu vlili krev do žil a elán, který byl tehdy tak potřeba. Večer před usnutím jsme si vyprávěli, co asi dělají naši blízcí a jak se budou tvářit, když se objevíme na prahu domu, živí a zdraví, ošlehaní větrem a bohatší o tyto zážitky. Pečlivě jsme se hlídali navzájem, aby nikdo z nás neutrpěl omrzliny, netrpěl žízní a neupadal do deprese. To se nám díky tomu, že jsme byli skuteční přátelé, nám pěti mladým dobrodruhům, podařilo. Vždyť přece byly Vánoce, a to se má každý radovat.

Štědrý den jsme doma nestihli, a přesto právě tyto Vánoce patří k nejhezčím v mém životě. Pochopil jsem totiž, že jsem měl štěstí na lidi a potkal ty s nejryzejším charakterem. To bylo radosti i slz, když jsme se 25. prosince všichni ve zdraví vrátili do svých domovů! A výskání, jásotu i slz dojetí.

Ten rok naše rodiny slavily Vánoce o den později. O to radostnější to byly oslavy. Všechny dárky totiž zůstaly pod stromečky nerozbalené až do našich návratů. My ale nejcennější dárek nenašli zabalený v krabici, ale v našich srdcích.

Moc rád na toto dobrodružství v horách vzpomínám. Dnešní mladí lidé toto už nezažijí. Je doba plná mobilů a internetových sítí a člověk se snad ani v horách před civilizací neschová. A přesto dnešní doba není, zdá se mi, vůbec bezpečnější, než byla ta, v které jsem já vyrůstal. A tak stále vzpomínám na krásné Vánoce v Rakousku, daleko od pokrevních příbuzných, kde jsme se našli my, pět nepokrevních a nerozlučných příbuzných…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10