Nejlepší výlet

Poslední dobou však navzdory naší vroucí snaze plamen nadšení a pozitivní energie slábnul.

„Pojďte, pane, budeme si hrát,“ povídám Jirkovi a laškovně do něj dloubnu, aby se trošku rozveselil.

Jirka na mne však místo odpovědi hodil kyselý obličej a odmítal se zapojit do mého hravého rozpoložení. Jeho laxnost k mým výzvám mě nijak nerozhodila,  jelikož mi vytrvalost neschází, neváhala jsem pokračovat v jeho rozptylování.

„Nechceš něco zahrát na klavír, špunte?“ Povídám a mrkám u toho, jako kdyby mi něco spadlo do oka, aby poznal, že se jedná o náš smluvený signál, který naznačoval touhu jednoho či druhého jít a zavřít se společně do pokojíčku, kde rozebíráme své tajná přání i trápení. „No tak pojď,“ odpověděl a konečně se trochu pousmál.

Smích, kterým od doby, kdy přišel na svět obdarovával své okolí, jsme všichni s postupem času začali brát jako samozřejmost. Nikdo se nepozastavoval nad tím, že se směje tomu, když venku sněží nebo svítí sluníčko. Nikdo se nebyl schopen vžít do toho, jak je dětský svět krásný, plný ideálů, plný nadšení a touhy žít. Plný snů a nesplněných přání, které ten človíček netrpělivě očekává a tuší, že se mu jednou vyplní. Ještě pořád věří a nenechá se spoutat žádnými pochybnostmi.

Ráno, jakmile vstane, je celý napjatý, co ho dnes nového potká, protože ví, že dnešek nebude jako včerejšek. Ví, že každý den je originál a podle toho žije. Ne jako dospělí, kteří jsou  v práci od rána do večera proto, aby vydělali co nejvíce peněz, pak řeší neřešitelné, podstatné jim uniká. Přijedou z práce utahaní a po každodenním kolotoči se zastaví až večer u televize, kterou považují za největší relaxaci. Děti to tak nemají. Dítě prožívá každý den jako by byl jeho posledním, aniž by si to samo uvědomovalo. Je totiž do života naplno zapojené, umí si s životem pohrát a nebere ho jen jako jednu velkou povinnost. Dospělí zkrátka zapomínají pod tíhou starostí, jaké to bylo, když ještě sami byli dětmi.

„Tak co máš na srdci, ty jedna můro?“ Zeptal se Jirka a po dlouhé době se překvapivě rozesmál.

„Tebe.“  Odpověděla jsem rychle a bez přemýšlení.

„Myslíš to vážně?“

„Já ti nevěřím,“ odvětil a opět se rozesmál. Bylo to jako pohlazení po duši, slyšet jeho krásný, přirozený a srdečný smích. Trochu mi vhrkly slzy do očí, když jsem si vzpomněla, jak moc veselé a nadšené dítě to předtím bylo.

„To se ti asi nepodaří, Emi,“  odpověděl sklesle a zadíval se na mne na svůj věk velice uvědomělýma očima, až mi z toho přeběhl mráz po zádech. „Chtěl bych vidět slunce, hodně zblízka.“  Řekl své přání a zadíval se do podlahy jako by se přitom zastyděl.

„To je moc hezké, Jirko. Na něco přijdeme,“ řekla jsem a láskyplně ho pohladila po vlasech. Odpovědí mi byl letmý, hřejivý úsměv.

Přemýšlela jsem hodně dlouho, jak Jirkovi splnit jeho přání. K dětské radosti stačí málo, ale i tak jsem mu chtěla zprostředkovat zážitek, který by mu udělal radost. Věděla jsem, že náš Jirka je navzdory svému věku velice vnímavý člověk, který si dokáže vychutnat sílu okamžiku. Potřeboval jenom něco, co mu opět ukáže, jak umí být svět krásný.

„Jako fakt? Kdy vyrazíme?“ ptal se Jirka nedočkavě.

Vyjeli jsme o půlnoci a ráno o půl třetí byli v Peci pod Sněžkou. Vzali jsme s sebou ještě pár kamarádů, kteří nám dělali doprovod a přislíbili nám svou pomoc. Vyjeli jsme až do nejvyššího místa, kde jsme mohli zaparkovat auto tak, abychom se na vrchol Sněžky dostali co možná nejkratší cestou. Jirka vzrušením pomalu ani nedýchal. Čekal, co se bude dít. Nic nechápal. Jeden z kamarádů ho vzal na záda, jelikož s invalidním vozíkem bychom se na vrchol těžko dostávali a vyrazili jsme.

Byla krásná letní noc. Jemný vánek nás něžně hladil po tvářích, lehce si hrál s našimi kadeřemi, bylo to příjemné. Šli jsme pomalu a nasávali atmosféru krkonošské přírody, která nás naprosto ohromila. Téměř po celou dobu nás doprovázelo ohlušující ticho, které občas přerušil Jirkův nadšený smích nebo otázka: „A kdy už tam budeme?“ Několikrát během cesty jsem nakukovala přes rameno kamaráda, který Jirku zrovna nesl v náruči či na zádech, abych s baterkou v ruce zkontrolovala jeho výraz. Pokaždé sršel elánem a dobrou náladou a překvapivě ani na okamžik nezamhouřil oči.

Když jsme dorazili na místo, roztáhla jsem deku, abychom na ni Jirku mohli posadit. Když zjistil, jak vysoko se nacházíme, nepřestával jásat a zasněně se dívat kolem sebe. Byl zcela pohlcen situací.

„Takhle vysoko jsem ještě nikdy nebyl. Chtěl bych být jako ptáček a tohle všechno vidět, kdykoliv se mi zachce,“ řekl Jirka a položil mi přitom hlavu na rameno.

Po chvilce mlčení a netrpělivého očekávání obzor zlehýnka zčervenal. Vzápětí začaly vykukovat paprsky, které na obloze poletovaly jako vlnky na hladině moře, až se na obzoru v celé své kráse zjevil zlatý kruh vycházejícího slunce.

Jirka na mě po chvíli obrátil své krásně modré slzami rozmáčené oči a řekl: „Mám nejlepší ségru na světě.“

Dron - čtenářka
ChytráŽena.cz