Nejprodávanější slovenská kniha loňského roku - Stalo se mi všechno

Název knihy: Stalo se mi všechno
Autorka: Eva Urbaníková
Nakladatelství: Motto
Rok vydání: 2009
Rozměry: 110x179 mm
Formát: Brož. se záložkami
Počet stran: 288 str.
Cena: 229,- Kč

Kniha z prostředí bulvárního týdeníku o vztazích, které nás válcují, o ženském přátelství, které nás chrání, o mužích, na které se zapomíná, i když by si větší pozornost jen málokdy zasloužili.
 
Eva Urbaníková (* 3. 3. 1976)
V osmnácti letech odešla z rodné Žiliny na vysokou školu do Bratislavy a tam už zůstala. Celý profesionální život se věnuje žurnalistice. Začínala jako moderátorka v Rock FM rádiu, potom spolu s Julom Viršíkem tři roky moderovala ranní show v rádiu Koliba, později Okey. Sedm let působila v měsíčníku Eva, poslední tři roky jako vedoucí publicistiky. V televizi moderovala programy Chilli a Ľudia na jednotku, od podzimu 2008 účinkuje v relaci 7edem, s. r. o. Momentálně se věnuje vydavatelství Evitapress, které založila v roce 2007. Žije v Bratislavě, má dceru Lindu a syna Filipa.

Ukázka z knihy:
Dnes opustím svého muže. A naše sedmiletá dvojčata. A psa Maxima a celých dvě stě třicet metrů čtverečních obytné plochy v našem domě, který stojí sedm kilometrů za Bratislavou.
Ani jeden z nich to netuší. Sedí u stolu, snídají, můj muž čte noviny, které jsem koupila během rychlé procházky s Maximem, je dokonale oblečený, učesaný a zhruba každé tři minuty zvedne oči směrem k chlapcům a řekne:
„Jezte!“

Periferně vidím Olivera, jak hází kousky párku pod stůl Maximovi, ten po nich mlsně, ale tiše skáče, jako kdyby věděl, že jsou to tajná sousta a velký pán si jeho nedovolené hostiny nesmí všimnout. Neřeknu nic. Už dlouho nic neříkám. Naopak vím, že Oliver se v životě neztratí, a jsem na to tak nějak nezdravě pyšná, protože tenhle zkurvený svět miluje lidi, kteří se dokážou šklebit ostatním do tváře, zatímco se dopouštějí menších či větších svinstev… Znám to dokonale. Dělala jsem to dokonale. Má to trochu po mně. Anebo po svém otci.

Malý Erik se mi nezdá, má lesklé oči, jako by na něj lezla nějaká nemoc. Doufám, že nebude mít teplotu, to je pak přítulný jako kotě, visí na mně a nikoho jiného kromě plyšového tygra u sebe nechce. To by nebyl dobrý začátek jejich nového života. Zboku na něj pohlédnu, statečně kouše chleba, bezstarostně klátí nohama pod židličkou. Naše pohledy se setkají a on se plaše, oddaně usměje. Mrknu na něho, trochu se mi sevře srdce. Tenhle chlapec to odsere, miluje mě tak, že bude možná potřebovat psychologa. Anebo psychiatra. Anebo nevím. Můj muž mu to v žádném případě neulehčí. Erik je z dvojčat ten slabší, a můj muž slabší neuznává. Protože je idiot. Srab. Morální odpad. Sám je slaboch, co se schovává za manažerskou funkcí na vizitce.

„Sedm hodin, dvanáct minut,“ pronesu naoko výhružně jako každé ráno. Znamená to, že ještě mají do půl osmé čas, potom nastane chaos se svačinami, taškami, bundami, botami, chlapci nasednou do mého auta, zamávají tatínkovi manažerovi, který ani pořádně neví, kde mají školu, a hezký den je před námi.

Zavírám se v koupelně, hledím na sebe do zrcadla. Vráska na čele mezi obočím je už zase viditelná, chtělo by to další botox, i můj muž to včera večer v ložnici, než se ke mně otočil zády, poznamenal. Měla bych zavolat jeho známému, plastickému chirurgovi, co tvrdí, že jed, který mi vpichuje pod kůži, vůbec není škodlivý, jenom trochu umrtví nervy a já budu věčně vypadat na pětadvacet. K čertu, je mi dvaatřicet, copak to je hřích? Jeho ženě je přes čtyřicet a vypadá jako Kačer Donald. Když mluví, nejsem schopná ji poslouchat, jenom čumím na její tvář a pátrám po tom, jak vypadala původně.
Přinutím se usmát se na sebe. Jsem hezká. Jak to říkala ta herečka, co jsme ji měli minulý týden na titulce? Že každé ráno vstane, podívá se na sebe do zrcadla a řekne si: „Dobré ráno, zlatíčko, přeju ti krásný den.“ Ježíši! Ty jehovistické kraviny. A ty bláboly o tom, jak pravidelně cvičí, žije zdravě a rodině věnuje každou svou volnou chvilku. Žere reductaly na hubnutí, chlastá první ligu a dítě jí vychovává matka, kterou si přistěhovala z Oravy. Bože, jak já nenávidím tyhle stylizované rozhovory s hvězdami. Prostě nenávidím. Tečka.

Vracím se do kuchyně. „Dost slabé číslo,“ řekne můj muž a listuje v nejnovějším čísle bulvárního plátku, kterému jsem do včerejška šéfovala.
„Zdá se ti, že je tam málo špíny?“ odseknu, sbírám ze stolu talíře, mlčky posunu hrnek plný kakaa zpátky k Oliverovi a pohledem ho přinutím ho vypít. Tohle Maxim nevypije, můj milý, dej to sem. Můj muž po mně střelí pohledem a mávne rukou, jako by chtěl říct, co já se s tebou zahazuju. Kdyby tak věděl…

Že jsem včera dala výpověď. Že na titulní stránce měla být bomba, jakou v téhle zemi ještě nikdo neměl, že bych vyprodala celý náklad v průběhu dvou dnů a dostala prémie a všichni z toho posraného byznysu by mi telefonovali a říkali by: „Ty nejsi normální, jak to děláš, Kataríno?“ A Linda z antikvariátu by mi už nikdy nezavolala. A taky by mi už nikdy nezvedla telefon. A Vanda by mě poslala esemeskou tam, odkud mě právě ony dvě vytáhly. A já bych se večer ze sebe pozvracela. Protože věci se mají jinak. Jinak než před rokem, přede dvěma lety, před pěti. Ale to on nepochopí… Protože je idiot. Srab. Však víte…

Můj muž vstává, bere si tašku s notebookem, diář a směrem k chlapcům pronese: „Nedělejte ostudu.“ Směrem ke mně hlesne: „Přijdu dost pozdě, mám toho moc.“
„Jistě,“ odpovím, ironii už neskrývám, ale on si jí nevšimne. Vidí Erikův tázavý pohled, tak mi nuceně vtiskne polibek na tvář a poplácá mě po zadku. Hledím za ním a přemýšlím, jak si to zařídí, až mu budou ve čtyři telefonovat ze školní družiny, že chlapce ještě nikdo nevyzvedl. A já budu mít vypnutý mobil. A v redakci mu sdělí, že už tam nepracuju. Bude se apoň trochu bát, nebo si řekne, že jsem nezodpovědná kráva?

Vezu kluky do školy. Poslouchají se mnou rádio, Oliver se ptá, jestli můžeme mít k večeři Happy meal z McDonaldu, usměju se a přikývnu. Dívám se na jejich úplně stejné obličeje ve zpětném zrcátku, světlé ofiny, modré oči, široké nezbedné úsměvy, a obtížně se mi polyká. Jen žádnou zpátečku, jenom žádnou zpátečku. Před školou vyskakujou z auta, překřikujou se: „Ahoj, mami, čau, mami,“ běží k hlavnímu vchodu, Erik se ještě po pár krocích otočí, každé ráno to udělá, a zamává mi, ale já to nevidím, protože mám oči plné slz, bože, měla jsem je aspoň obejmout nebo něco takového, jenže to by bylo nápadné… Ještě stáhnu okénko a volám na něj, ať si zaváže tkaničku u tenisky, ale on na to kašle, běží za bratrem, kterému by se chtěl podobat, ale nikdy nebude, protože je v něm víc ze mne než z otce.

Vracím se domů, tedy domů… Vracím se tam, kde bydlím. Do tašky balím pár hadříků, krémů a to je všechno, víc nepotřebuju, i když vlastně… Vejdu do dětského pokoje a beru do ruky pyžama kluků, která si dneska ráno svlékli, přivoním k nim, na chvilku zaváhám, ale potom je hodím zpátky na postele, tak to bude lepší. Beze stopy. Bez vůně. Beze všeho.

Je mi zle, je mi zle. Už se nedívám napravo ani nalevo, beru tašku, zpod talířů v kuchyňské lince vyndavám dopis, který jsem klukům napsala. Večer ho zanesu tam, kde se neztratí a odkud ho dostanou, až bude čas. Pohladím Maxima, podezřívavě si mě změří, a tak se usměju. Zamykám. Házím klíč do schránky. Původně jsem ho chtěla utopit v bazénu, ale nač prázdná gesta.
Sedám do auta, které ještě musím odevzdat v redakci. Tak jsem to dokázala.
Dokázala, kurva.

Tuto knihu Stalo se mi všechno koupíte v knihkupectví a na internetových stránkách nakladatelství Motto.