Největší tajemství znala jen panenka

Dětství je nejkrásnějším obdobím života každého z nás. Každého? Jsou ovšem také výjimky, kdy právě dětská léta by někteří z nás navždy vymazali ze vzpomínek… Tak, jako např. Karolínka.

Když můj syn poněkud odrostl a byl již na střední škole, cítila jsem se hodně sama. Z mého maličkého se stal velký kluk, který jako by mámu nepotřeboval. Ve stejnou dobu jsem také přišla o zaměstnání. Firma, ve které jsem pracovala, skončila svou činnost, a mně zůstala jen brigáda. Syn sice pobíral sirotčí důchod, protože tragicky ztratil před lety otce, přesto jsme se potýkali s nedostatkem financí. To, co mě ale trápilo nejvíce, byla samota. Přesto jsem se dost stranila lidí. Ztratila jsem sebevědomí i chuť do života.

Při jedné nucené návštěvě společnosti, kdy mě kamarádka vytáhla na večeři s přáteli, jsem poznala Davida. David byl můj vrstevník, a co mě k němu přitahovalo, byla především jeho malá sedmiletá dcera Karolínka. Měl ji ve vlastní péči, protože i jeho manželka před několika lety tragicky zahynula při autonehodě.

Nevím, do koho jsem se zamilovala dřív. Do Davida? Do Karolínky? Nebo to přišlo najednou, naráz, zčistajasna a milovala jsem je oba bezmezně a upřímně a zdálo se mi, že také navždy?

S Davidem a Karolínkou přišel do mé domácnosti nový život. David měl malý byt a většinou jsme se vídali právě u nás v našem velkém bytě. Zatímco můj syn Jirka trávil svůj volný čas s kamarády, já se věnovala Davidovi a jeho dcerce. Malá culíkatá holčička potřebovala mámu a já jí ji chtěla instinktivně nahradit.

David těžce pracoval a po práci si rád zdříml. Ale malé děvčátko chtělo ven, hrát si, poznávat nové věci. A tak jsem často převzala Karolínku a do večera trávila čas s ní sama.

Brávala jsem holčičku do kina, na pískoviště, do zoo a na další místa. Už tehdy měla Karolínka zvláštní vazbu ke své panence. Říkala jí Máša, a jak jsem se dozvěděla, panenku dostala od své maminky těsně před její smrtí. Karolínka brávala panenku všude s sebou. Často s ní mluvila, šeptala panně do plastového ouška tajná slovíčka a nedala si pannu za nic na světě vzít.

Byla hodně dětinská. Právě pro svou nevyzrálost měla i odloženou školní docházku. A já byla v sedmém nebi. Poté, co jsem vychovala svého syna, jsem měla vytouženou holčičku, i když nebyla vlastní. Má vazba na Karolínku sílila a malá měla ráda zase mě.

„Teto, já tě miluju. Jsi moje nejlepší kamarádka po Máše,“ objala mě jednou Karolínka.

„A po tátovi, ne?“ zeptala jsem se. Nemohla jsem si nevšimnout, jak sebou dítě trhlo. Holčička přikývla, a vzdálila se.

Velmi mě těšilo, že malá mě chtěla mít vždy při sobě. Kdykoli si její táta vymyslel nějaký program, vždy se dožadovala i mé přítomnosti.

„Půjdeme do kina, Karolínko, na pohádky,“ navrhl David jednou své dceři program na večer, kdy jsem musela ke svým rodičům.

„Půjdeme s tetou,“ chytila se mě malá kolem krku.

„Teta nemůže,“ řekl otec.

„Já bez tety nechci!“ vzdorovala dcera.

Těšilo mě to, ale trápilo zároveň. Ve stejnou dobu jsem si začala všímat zvláštního chování děvčátka. Kdykoli si hrála s panenkou Mášou, stahovala jí kalhotky ke kolenům.

„Proč to děláš, Karolínko?“ ptávala jsem se jí.

„Tak,“ odpověděla.

Oblékla jsem panenku, podala ji dítěti se slovy: „Tak je to správné,“ a věnovala se zase své práci. Přesto jsem hračku po hodině, dvou, nebo až následující den našla opět svlečenou od pasu dolů.

Nedokázala jsem si vysvětlit chování dítěte.

Jednou mi David volal. Karolínka onemocněla, musela ležet v postýlce, a on ji nedokázal v posteli udržet.

„Pořád brečí, že chce hajat s tebou. Prosím tě, můžeš přijít?“ ptal se mě David do telefonu.

A tak jsem přišla k Davidovi domů.

„Copak to je, Karolínko?“ ptala jsem se uplakané holčičky.

„Budeš hajat se mnou?“ ptal se ten malý uplakánek.

„Jsi už velká holčička. Přečtu ti pohádku, aby se ti lépe spalo, a pak musím domů,“ řekla jsem po pravdě.

Malá se znovu rozplakala.

„Takto jí teplota neklesne,“ řekla jsem starostlivě, a tu noc jsem dala slib, který jsem nemohla porušit. Jirkovi jsem zavolala, že na noc zůstanu u Davida.

„Jirko, jestli chceš, přijď k Davidovi. Já tu zůstanu. Karolínka je nemocná, chce mě mít u sebe,“ řekla jsem po pravdě.

Samozřejmě, že syn nechtěl.

Karolínka se uzdravila, ale poslední dobou byla víc a víc mlčenlivá. Uzavírala se nejen před dospělými, ale i před svými vrstevníky. A tak jsem se snažila jí udělat každý den nějakou radost. Buď malým dárkem, výletem, nebo programem v dětském centru a podobně. David viděl, že vynakládám na akce finance, a tak mi finančně dopomáhal.

„Jsi moje zlatíčko, Karolínko. Máme svá tajemství, viď?“ řekla jsem jednou holčičce, když jsem porušila Davidův zákaz rozmazlovat malou a opět ji vzala do kina.

„My máme tajemství, ale to největší tajemství zná jenom Máša,“ řekla Karolínka s našpulenou pusinkou.

Vypadala náhle dospěleji. Vážný výraz, pohled smutných očí, tón plný rozhodnosti… Už to nebyla ta malá holčička. Dospívala a čekala jí odložená školní docházka.

Na její osmé narozeniny jsme s Davidem plánovali velkou oslavu. David ale musel zůstat na přesčas v práci.

„Postaráš se prosím o Karolínku?“ poprosil mě.

„To víš, že se postarám. Měli jsme ale v plánu tu oslavu,“ připomněla jsem mu.

„I mě to mrzí,“ řekl. „Oslavíme to jindy.“

„Víš co, vezmu Karolínku do akvaparku,“ napadlo mě. „Vyřádí se tam a nebude jí líto, že jsi musel zůstat déle v práci.“

David zaváhal. „Nemá plavky.“

„To je to nejmenší. Zajdeme nějaké pěkné koupit. Bude to mít navíc k narozeninám ode mne,“ navrhla jsem. Zaváhal, ale nakonec souhlasil.

Vybraly jsme s Karolínkou růžové plavečky s panenkou Barbie, a vydaly se do vodního světa.

„Tobě to ale sluší,“ ohodnotila jsem malou slečnu v plavkách. „Jen ty modřiny na nožičkách kdybys neměla. Kde jsi k nim přišla?“ Řekla jsem, ale ve skutečnosti jsem na odpověď ani nečekala. Každé malé dítě má přece odřená kolena a sem tam nějakou tu bouli nebo modřinu.

Užívaly jsme si vodní radovánky a já nespouštěla holčičku z očí. David s ní na bazén nechodil, a tak neuměla ještě plavat. V jednu chvilku ji zaplavil proud vody. Nic se dohromady nestalo, jen na malou chvilku jí šplouchla voda do očí. Neznámý muž, který stál těsně u dítěte, Karolínku zachytil za ručičku, ať se celá neponoří. V tu chvíli začala malá plakat a křičet na celé kolo: „Ne, já nechci! Nech mě!“

Vystrašila tím jak muže, tak mě.

„No tak, Karolínko, co to je? Pán ti nic nedělá. On ti chtěl pomoct,“ konejšila jsem dítě. Karolínka se celá třásla. Musely jsme z bazénu odejít. Cestou domů jsem se vrátila k situaci na bazénu.

„Karolínko, proč jsi tolik plakala?“ ptala jsem se.

„To je tajemství,“ řekla.

„Jaké tajemství? My dvě si přece můžeme říct jakékoli tajemství. Jsme kamarádky,“ řekla jsem.

„Ne, největší tajemství ví jen Máša.“

„A řekne mi Máša, co se stalo?“ napadlo mě a šla jsem pro panenku.

„Já,“ zaváhala, „nevím.“

„Určitě mi to Máša může říct,“ pohladila jsem holčičku.

Karolínka odběhla do pokoje pro plyšového medvěda. Sundala panence kalhotky a na nahou panenku položila plyšového medvěda. Byla jsem v šoku. Poloha, v které byla panenka s medvídkem, nedovolila vyvrátit krutý fakt. Karolínka byla zneužívaná! Zbývalo jen vysvětlit, kdo je oním násilníkem.

„Máša, to jsi jako ty, že, Karolínko?“ pohladila jsem holčičku po hlavičce.

Ta přikývla.

„A kdo je medvídek?“ ptala jsem se.

Malá se zase rozplakala. „To ti nesmím říct,“ zavrtěla hlavičkou.

„Medvídek ti to zakázal?“ zeptala jsem se.

Přikývla.

„Karolínko, já ti slibuji, že tě před medvědem zachráním. Pokud mi řekneš, kdo je medvěd, už nikdy ti neublíží.“ Slzy mi stékaly po tváři. Tak malá, a musela zažít něco hrozného. Najednou jsem chápala její hru s panenkou a svlečenými kalhotkami. Už mi nepřipadalo její panické chování na bazéně zvláštní.

Holčička ještě chvilku váhala, ale pak mi zašeptala do ucha: „Táta.“

Objímala jsem dívku, plakala a slibovala jsem jí: „Karolínko, zlatíčko moje, táta ti už neublíží.“

A neublížil. Ještě ten den jsem navštívila i s dítětem policii. Maličkou museli na pár dní dát do ústavu, než se vše prošetří. S Davidem jsem ihned přerušila kontakt. A pak jsem se zajímala o to, co můžu udělat pro to, abych mohla zažádat o výchovu děvčátka.

Ač jsem bojovala o Karolínku, jak mohla, byla vypátrána vzdálená prateta dívenky, která se malé ujala. Naštěstí bydlela jen pár kilometrů od mého bydliště. Pravidelně jsem dítě navštěvovala, brávala ho na výlety a Karolínka mě měla opravdu ráda jako svou maminku. A má mě ráda pořád! Dnes je z ní dívka v pubertě.  Na své trápení nikdy tak úplně nezapomene, ale pod vedením zkušených psychologů se s ním dokázala v rámci možností vyrovnat. Je jako má dcera a ona mě bere jako mámu.

David skončil v kriminále a navždy má zakázán jakýkoli kontakt se svou dcerou.