Nemilé probuzení na horách

Byla jsem mladá holka a bylo léto. Rozhodli jsme se s partou kamarádů, že pojedeme na prodloužený víkend někam na hory. A jako mladí lidé jsme jednak neměli dost peněz, ale také jsme nechtěli nocovat někde v hotelu, chatě, nebo jinde, kde je řád a pravidla. Chtěli jsme si jako studenti užít, pobavit se, udělat si večer oheň a jít spát až k ránu. A tak jsme vyrazili pod stan.

Kamarádka Věrka měla prostorný stan, kde jsme se vlezli já, ona i další dvě kamarádky a kamarád.

A protože nás vždy víc lákaly hory, než nížiny, tak jsme se vypravili na nejvyšší kopec v našem okolí. Táhli jsme se se stařičkým stanem do kopce po kamenech. Nebyl to dnešní typ stanu, ale pořádné zavazadlo, které nesl převážně kamarád. Karimatky byly lehčí a spacáky jsme ani nebrali, jinak bychom se do kopce nevyškrábali.

Když jsme udýchaní, zpocení a unavení konečně stanuli na vrcholku, pohled do okolí nás přesvědčil, že naše úsilí stálo za to. Postavili jsme náš plátěný přístřešek a na ohni jsme si večer skutečně opekli párky. Posilněni nezdravou, připálenou, ale velmi dobrou večeří jsme se dali do falešného zpěvu. Přesvědčeni o tom, že náš jekot odradil všechny dravé šelmy v okolí, jsme si ještě zahráli žolíky při baterce a šli spát. Před stan jsme vyrovnali všech pět párů bot i batohy s vybavením, abychom se do stanu skutečně pohodlně vlezli, a usínali jsme při svitu měsíce.

První se k ránu vzbudila Věrka, protože potřebovala na záchod. Šahala potmě po botkách, aby mohla bezpečně odejít dál od stanu, ale nenasahala ani boty, ani jediný z batohů.

„Vstávejte!“ vykřikla. „Kdo schoval batohy a boty?“

Jen s nelibostí jsme rozlepovali oči. Mžourali jsme do tmy, než někdo z nás našel baterku. V kuželu světla jsme neviděli nic, co jsme si minulého dne dotáhli nahoru. A nikdo věci neschoval.

Po krátké chvilce jsme pochopili, že ač jsme se na vrcholku hory cítili osamělí, byl tu ještě minimálně jeden člověk, a to zloděj.  V batozích jsme toho moc neměli, ale už samotné batohy měly nějakou tu cenu. A co teprve naše boty? V batozích bylo i jídlo a pití. A tak jsme se vysoukali ze stanu mnohem dřív, než jsme původně zamýšleli. Hladoví a žízniví, a hlavně bosí, jsme se vydali na zpáteční cestu. Naším jediným zavazadlem byl stan.

„Au, to píchá!“ vykřikl občas někdo z nás. Cesta dolů nám trvala mnohem déle, než cesta nahoru.

„Hele, tady něco je!“ vykřikla náhle Věrka. Byla to kecka jedné z nás. Tolik jsme se smáli kamarádce, že má staré boty. A zloději se asi taky nehodily, a tak je zahodil. Nedaleko první jsme našli i druhou kecku. Jedna z nás byla obuta.

„Kéž by se tomu zpropadenému zloději nelíbily i mé boty. Jedna mě tlačí,“ modlila jsem se. Ale boty jsme už žádné nenašli. Jen v křoví bylo kamarádovo zpocené tričko a opodál mé kraťasy. Byla to ubohá kořist, ale zachránilo se alespoň něco. Cestou jsme si nasbírali borůvky u cesty, to byla naše snídaně.

Následující dny jsme si propichovali puchýře, jen jedna z nás jich byla ušetřena. Ale na hory jsme nezanevřeli. Ještě mnohokrát jsme se na ně vydali, a dokonce i se stanem. Jen Věrka si pořídila Ajaxe, pořádného vlčáka, který nás chránil, abychom mohli spát celou noc a nemuseli se bát o náš majetek.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10