Nemluv se mnou tímto tónem

„Kašlu na vás, stejně si budu dělat, co chci!“

Ozývá se křik, je slyšet vyhrožování: „Jestli mi to nedovolíte, seberu se a vypadnu a vy už mě nikdy neuvidíte!“ „Jestli mi to zakážete, vyskočím z okna!“  A poté za sebou náš dospívající potomek hlasitě práskne dveřmi svého pokoje. Anebo dveřmi bytu a to je pro nás jasný signál, že okamžik konfliktu právě pominul. Nastal čas rozchodu. Ale co nám chce sdělit tím svým: „Kašlu na vás, stejně si budu dělat, co chci“? Snaží se uplatnit a odlišit: „Můžete si říkat, že je něco černé nebo bílé, pro mě je to prašť jako uhoď. Budu si dělat, co mě napadne, i když s tím nebudete souhlasit!“ A rodiče se najednou ocitnou sami se svými pochybnostmi, otázkami, pocity viny, bez možnosti diskutovat. Umírají starostí při představě, že by jejich potomek mohl své hrozby naplnit.

Co kdyby opravdu utekl z domova? Co kdyby se pokusil vzít si život?

 

Umí nás vyděsit dobře zvolenými argumenty

Bývá to tím, že náš dospívající umí přitlačit právě tam, kde to nejvíc bolí. Patnáct let nepřetržitého pozorování mu umožnilo přesně zjistit, kde jsou matka a otec nejzranitelnější. Nikoli ze zlomyslnosti nebo sadismu, jak by se někdy mohlo chybně interpretovat. Ale proto, že rodiče jsou pro něj těmi, na kom mu ze všech lidí záleží nejvíc a které za všechna ta léta společného života dostatečně poznal. Chirurgická přesnost, s níž správně vybere ta nejúčinnější zaklínadla, jsou pravým opakem lhostejnosti.

Vyprázdněním svého zásobníku munice si náš dospívající s rozkoší vybije agresivitu a uklidní se. A přitom ho ani na vteřinu nenapadne, že námi tak otřese. I když v tu chvíli myslí na to, co říká, jen velmi zřídka ho napadne přejít k činům. To samozřejmě není důvod k tomu, abychom minimalizovali možné nebezpečí a systematicky dělali hluché. Možná je to z jeho strany způsob, jakým volá o pomoc.

 

Rázná odpověď

Zkusme si na okamžik představit, že bychom naši dospívající ratolest chytili za slovo. „Aha, takže ty chceš být venku celou noc?“ opáčí rodiče s klidem, který hraničí s lhostejností. „Tak ty chceš odejít z domova a jít bydlet do squatu? Chceš nechat školu a od patnácti jít makat? No tak běž!“ Co si dospívající pomyslí? „To si ze mě dělají blázny? To už mě nemají rádi, když jsou tak rádi, že jdu pryč? Moje budoucnost je jim lhostejná?“

Když pubescent vyhrožuje rodičům, že hodlá provést něco, co ho zničí, samozřejmě od rodičů nečeká, že mu k tomu dají požehnání, ale naopak že se proti tomu rázně postaví. Právě díky jejich odporu se naučí zhodnotit, co je pro něj dobré a co ne. Čeká jako boxer v ringu. Nepočítá však s rodičem, který ho bude knokautovat pravičkou, ale s rodičem tak trochu připomínajícím boxovací pytel. To znamená, že bude bez újmy stále dokola reagovat na údery svého potomka a vždycky se zase vrátí zpátky na místo.

 

Bez vzájemné úcty to nejde

Tím samozřejmě není řečeno, že bychom se měli po dobu, kdy náš drahoušek prodělává podobný záchvat, dobrovolně přeměnit ve fackovacího panáka. Nejsme povinni snášet jeho výpady nebo nemístné průpovědi s flegmatismem majícím nádech rezignace. Abychom mohli dál vedle sebe žít, neobejde se to bez dávky vzájemné úcty. Jakmile jsou však jednou stanoveny hranice, objevuje se spíš obtíž v tom, jak mu povědět, že s ním nesouhlasíme, aniž bychom se museli přitom hodiny ospravedlňovat nebo náhle přecházet do hněvu, popřípadě lhostejnosti. Dobrým způsobem, jak utnout konflikt dřív, než vyústí v rozchod (pověstné prásknutí dveřmi, které definitivně ukončí rozhovor), je věta: „Už nehraju!“ a už nepokračovat. Samozřejmě můžeme říct i toto: „Mám dojem, že takhle se jenom pohádáme a pak toho budeme litovat. Všichni si teď potřebujeme vydechnout. Tak se běž projít a vrať se za deset minut.“

Toto je dobrá technika, která pomůže odvést zlost a napětí. I rodiče mohou jít na půl hodiny na vzduch, zastavit se na kávu, než napětí opadne. Hloupost by naopak byla, kdyby se všichni navzájem potrestali tím, že zajdou příliš daleko. Například rodiče tím, že zruší večer plánovaný mimo domov a zůstanou doma, aby hlídali dospívajícího potomka, jemuž zakázali jít ven.

Vedle aspektu potrestání by mohlo takové rozhodnutí zapůsobit i jinak – postrčit dospívajícího, který nevěřil tomu, co říká, když vyhrožoval, že uteče nebo si sáhne na život, k uskutečnění svého záměru. Rodiče tím, že k němu nemají důvěru, mu vlastně ukazují, že je podle nich schopný přejít k činu. Když zcela změní původní plány, dodávají tak vyhrožování útěkem nebo sebevraždou na věrohodnosti.

Pokud naopak dál trvají na zákazu a vyrazí si ven, zatímco dospívající ratolest nechají doma samotnou, znamená to, že si o ni nedělají starost, a takový postoj našeho dospívajícího samozřejmě uklidní a zároveň ochrání před vlastními běsy.

Ještě je třeba vyhnout se další pasti, do níž by se mohl člověk chytit, pokud by nedokázal ovládnout hněv, a to v případě, že by svému dítěti odvětil: „Aha, tak ty chceš utéct? No tak do toho, prosím tě, běž, dveře máš otevřené dokořán.“ „Chceš se zabít? To bych tě rád/a viděl/a, vždyť bys to ani nedokázal/a!“ Tím, že se s ním takto vsadíme, ho vlastně i v tomto případě doženeme k tomu, že by mohlo přejít k činu. „No tak jo,“ pomyslí si pubescent, „uvidíme, jak se bude tvářit, až za mnou přijde do nemocnice!“  Vyřčením věty typu: „Kašlu na vás, stejně si budu dělat, co chci“, se dospívající jedinec konečně snaží zjistit, nakolik ho rodiče stále mají rádi, třebaže se k nim chová ohavně.

Ve skutečnosti často dochází k propojení mezi činy a city. Musí ve jménu lásky člověk všechno snášet, všechno omlouvat? Tím, že rodiče dospívajícímu potomkovi řeknou rázně a jednoznačně „ne“, takže nemůže dojít k mýlce, nabízejí mu to, co od nich očekává ze všeho nejvíc – prostor pro jasný, přesně vymezený střet, proti němuž se bude moci postavit, a tak i on jasně vyjádřit svou touhu stát se velkým. Čím bude pásmo střetu nejasnější, neuchopitelnější, tím dál bude nucen náš dospívající potomek hledat hranice.