Není jezevčík jako jezevčík

Slíbil jsem, milé přítelkyně, přátelé, že se dozvíte i to, jak jsem „vyženil“ dalšího psího přítele, jezevčíka... No, není to přesně tak. S tím vyženěním se to má následovně - navštívil jsem, po poměrně krátké známosti, rodinu své nastávající, jednak abych se představil, požádal, jak se sluší a patří o ruku zmíněné - ono, kdyby řekli NE!, stejně by se na výsledku nic nezměnilo - a konečně připravil nastávajícího tchána a tchyni i na to, že krátce po svatbě jim stejně dcera zůstane na krku, protože mne čeká vojna.

O tom, že to bude nejen dcera, ale i vnuk, jsem v té době neměl, jak se říká ánunk /původ tohoto slova mi není znám/. Také není přesný údaj o přátelství zmíněného psa. Přesnější bylo, že mne vzal na vědomí, prý ale s větším pochopením než listonoše, kominíka a jiné kolemjdoucí - byl všechno jiné, než přítulně přátelský.
    
Konečně k poslednímu údaji - jezevčík. Pokud se domníváte, znalí psích ras, že to bylo roztomilé, na krátkých nožičkách se batolící stvořeníčko, jste vedle - jako ta - nevím proč uváděná jedle. To, co mne jakžtakž vítalo, bylo jako uhel černé, sice nízké, zato opravdu dlouhé monstrum, vpředu s mohutnou ozubenou tlamou, uprostřed více než půl metru dlouhou rourou, zakončenou přibližně stejně dlouhým ocasem, který měl snad radostně vrtět na uvítanou, leč nevrtěl. Neozývalo se ani přátelské vrnění, spíše to bylo takové to hrdelní vrčení, které známe u větších šelem v zoo nebo filmech o divočině.
          
Budoucí tchán mne uklidnil s tím, že asi budu v pořádku, když „Muška“ mne vlastně vlídně vítá. Kdo dal tomuhle tvoru to poetické jméno a dožil se jeho stávajícího zjevu, musel asi o sobě hodně přemýšlet, zda nemá zažádat o změně údajů v rodokmenu. Z této úvahy jsem byl vyveden pozdějším zjištěním, že Muška žádný rodokmen nemá, jeho matička se asi „spustila“ s dobrmanem, nebo někým podobným, po kterém psí chlapeček podědil nejen své rozměry, ale jak uvedu záhy, i svou povahu.          

Tedy o objektu mé úvahy - byl to zločinecký typ, výtržník, zloděj a pytlák - na druhé straně ale hlídací pes, jakých je málo. Byl to pes velmi drahý - náhrady za jeho zločinecké sklony značně ochuzovaly rodinnou kasu - nepočítal jsem s věnem, tak mi to bylo celkem jedno, ale rád jsem si vyslechl přímo černokronikové příběhy, týkající se tohoto tvora.             Potrpěl si na rodinu - ne tedy svého pána a majitele - i když o tom, kdo je pán, by bylo možné pochybovat - ale svou rodinu. V blízkém sousedství měl bráchu ze stejného vrhu, spolupachatele ve výtržnostech i trestných činech. 
        
Co dokázali? Vplížit se do řeznictví na náměstí, rozptýlit pozornost pana řezníka a jeho paní, zatímco vyháněli jednoho, druhý kradl, co se dalo a dělili se za rohem. Na ulici se zaměřili na starší ženy, nejlépe ty zapovídané na nároží či posedávající na lavičkách, aby vzápětí potrestali jejich nepozornost vykradením nákupních tašek, co neodnesli, to potahali po chodníku. Bylo to i jejich pytlačení, stížnosti místního hajného, že byl zločinec viděn, jak honí zajíce, srny atp. byly dosti časté. Chabá výmluva tchyně, že to snad nebyl Muška, ale jeho dvojče /to je nepřesné, ve vrhu jich prý bylo sedm/ neobstála konstatováním hajného „dyk tam byli oba“. Navíc neměli rádi školní mládež, sice nepokousali, nepodrápali, ale pohled na jejich mordy plné zubů dovedl nahnat strach dospělým, natož pak žákům místní školy.            

Jak jsem se zmínil, byl jsem vzat na milost nejen rodiči své pozdější ženy, ale i tak výrazným, k domu náležejícím tvorem, jako byl maxi jezevčík Muška. Viděli jsme se jen několikrát. V den mé svatby musel být uzavřen mimo dům, aby neděsil svatebčany, pak jsem jej viděl jen jednou či dvakrát při návštěvě. Při prvním „opušťáku“ z vojny jsem poprvé viděl svého syna, kdo však již v domě chyběl, byl Muška.             
Věčný útěkář, který se nedal  omezit ani uvázáním, ani zavíráním, doplatil pravděpodobně na své lovecké choutky a na konec trpělivosti strážců lesa - zmizel, neznámo jak a kde. Bylo mu necelých deset let, možno ale říci, že to byly roky naplněné bohatým a dobrodružným psím životem.

A nakonec, abychom nekončili tak smutně - ten starý o lakotnosti Skotů: Víte, proč si Skot pořizuje jezevčíka? Prý proto, aby jej mohlo hladit více dětí najednou... A víte, jaký má Skot největší problém, když si pořídí jezevčíka? Naučit jej chodit po zadních nohách, aby při procházení dveřmi nevycoural moc tepla...

Hezký den a pozdravení Vašim pejskům!