Není vždycky smutno

Třebaže neprožívám právě nejveselejší období svého zašmodrchaného života, zjišťuji, že lze občas zažít i drobné radosti, zasmát se třeba i sama sobě. Nemohu pořád chodit jako kakabus, kterého nemá nikdo rád.

V tomto předvánočním čase se obzvláště těžce vyrovnávám s různými trampotami, ale žít se nějak musí.

Požádala mě dcera, zda mi může dát na hlídání vnučky, potřebovala si nakoupit, uklidit, a tak se rozhodla odložit je k babičce. Srdce mi poskočilo  samou radostí, konečně nějaká změna.

A byla, vhrnuly se do dveří jako vichřice, boty plné sněhu, jen jsem zírala na čerstvě vyčištěný koberec, naskákaly babičce kolem krku, v momentě byla všude kupa oblečení, ta mladší Janinka (půl druhého roku) bleskově shodila z křesílka polštářek a již byla u přehrávače, cédéčka rozházená všude kolem, muzika řvala jako u kolotoče a Janinka jen vrtěla zadečkem. Aspoň jsem nenápadně ztišila zvuk.

Starší Jitule (tři a půlletá) se spořádaně zeptala: „Babičko, přivezla jsem si DVD, mohu si je pustit?“ V mžiku měla zapnutý počítač a již se dívala na takové hrůzy, kterým se dnes říká pohádky, přitom mi stačila sdělit, že byla v divadle na Michala, ale když ji chtěl pohladit, schovala se pod židli, nějak už neřekla, proč se bála - vždyť se tolik těšila.

Chvíli se to dalo vydržet, pak jsem je nalákala na čaj a svačinku, donutila je všechno uklidit a donesla obyčejné hračky. Najednou jsem měla spořádané dětičky. Jitulík skládala pohádkové kostky a zpívala, jako by za to byla placená. Janinka vozila kočárek s miminky, občas sice chtěla nalakovat nehtíčky, ale dala si vysvětlit, že to je pro maminku a babičku.

Ukazovaly mi, co cvičí v kroužku, a společně jsme dělaly „Kolo, kolo mlýnský“. Smíchu  bylo tolik, že jsem docela zapomněla na všechny chmury.

Již jsem chtěla chystat večeři, ale pro děti přijeli mladí. Ještě chvíli pobyli, za velkého hluku se rozloučili - to bylo pusinkování: „Babičko, neplač, my zase přijedeme.“

Sice jsem po nich asi hodinu dávala všechno dopořádku, ale současně nadšeně čekám na další nálet tornáda.

Ještě ani všechno není na svém místě, zvoní zvonek. Marně dumám, kdo jde tak pozdě na návštěvu. Kamarádka z minulé práce! Vhrnula se dovnitř jako velká voda: „Jdu tě trochu rozptýlit!“

Probraly jsme všechny své zájmy, skoro vůbec mě nepustila ke slovu, při loučení mi vtiskla do rukou vánočně zabalený balíček, protestovala jsem, že si žádné dárky nedáváme, ale pouze řekla: „Mlč!“

Překvapení nemělo být konce, další zvonění. Zastavil se bratranec, zda něco nepotřebuji nakoupit, nebo jestli s ním nechci jet zítra do města vybrat si sama, co potřebuji. Dali jsme si spolu čaj, vzpomínali na své blízké, chtěl poradit ohledně počítače a při odchodu ještě odházel sníh a odvezl k cestě popelnici.

Ještě nemám ani zamčeno a již zvoní telefon, další kamarádka: “Co se s tebou děje? Celý víkend nejdeš ani na kafe, nezavoláš... Tak jsem tě musela zkontrolovat.“ Opět  jsme chvíli klábosily o banalitách.

Další telefon, tentokrát přeje k svátkům strýc z Ostravy, další, který nezapomněl.

Neděle je pryč, nemám pověšené čisté záclony ani napečené žádné cukroví, ale přišla jsem na jiné myšlenky. Přece jen mám blízké, kteří vědí, že se trápím těžkou nemocí blízkého člověka, kterému nemohu pomoci. V nemocnici jsem byla včera. Od dcery to byla výmluva, na návštěvu jela ona, chtěla mi zabránit jet dnes znovu.

Přijde zase další probdělá noc… Dnes však byl den plný vzruchu a dokonce i smíchu.

Zjištění, že člověk není na všechny trampoty sám, je hezké. Doufám, že každý na světě má někoho, kdo ho neopustí v těžkých chvílích.

Zdenka58 - čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10