Gábísek na nákupech

Moje děti chodí odmalička nakupovat moc rády. Dcerka se mnou a synek už sám. Naučil se to hodně brzo, možná i trochu z donucení. Ale když doma třeba děláte cukroví a má vám kdo doběhnout pro mléko, je to k nezaplacení.

Synek Gábísek byl odmalička velmi šikovný. A rád dělal věci sám, nejlépe potají, což bylo někdy na mrtvici. Nejdříve si obchody vybíral pro své všetečné dotazy: „Mami, dneska nekoupíme pánskou ochranu?“ nebo „Mamí, ten pán před náma čeká taky miminko jako ty?“ A tak podobně. Když se narodila Gábinka, byly mu tři roky a tehdy jsem ho poprvé „zneužila“ k nákupu. Gábinka byla totiž miminko pěkně uřvané, takže nechat ji samotnou před obchodem v kočárku nepřipadalo v úvahu. Dovnitř se s kočárkem nesmělo, takže to někdy byl problém.

Jednoho dne jsem potřebovala koupit jenom rohlíky, nic víc a Gábinka zase řvala a řvala. „Nechtěl bys jít koupit rohlíky?“ zeptala jsem se nevinně a ani moc nepočítala s kladnou odpovědí. Synkovi se rozzářila očka, popadl peníze a už letěl. Přes prosklenou výlohu jsem sledovala, jak si do sáčku odpočítal deset rohlíků a pak je u pokladny zaplatil. A pak už chtěl platit sám vždycky, takže to často vypadalo tak, že já měla velký nákup a on stál za mnou se svými rohlíky nebo bonbóny s několika mincemi v malé pěstičce.

V jeho čtyřech letech otevřeli u hřiště malou prodejnu s cukrovinkami, kam chodil jenom sám a o rok později nastala ona v úvodu zmiňovaná situace. Pekla jsem cukroví na oslavu a ničeho zlého netuše sáhla do ledničky pro mléko. Krabice byla prázdná. Aha, Gábísek zaúřadoval. Přiznal se hned a chtěl dojít pro nové. Měla jsem u sebe jen dvoustovku, tak jsem ho poslala s ní a pokračovala v pečení.

Už byl pryč čtvrt hodiny a mně to začalo být divné. Podívala jsem se z okna a viděla ho, jak něco tlačí po chodníku. Vyběhnu ven a vidím, že před sebou tlačí celý kartón mléka – rovných dvanáct kousků v papírové krabici. Uviděl mě a hned volal: „Podívej, maminko, co nesu. Bylo v akci, tak jsem ho koupil víc. Koukej!“ No, koukala jsem tedy. Vzala jsem to nedělení do náruče a samozřejmě Gábíska pochválila. Jen mi vrtalo hlavou, jak to zaonačil.

Po obchodě prý ten kartón jednoduše potlačil až k pokladně. Nahoru a dolů z pásu mu pomohl jeden pán a pak zase Gábísek tlačil až domů. Trochu mi zatrnulo, protože cestou z obchodu musel přejít i přes silnici. Lidé mu prý chtěli pomoct, ale on odmítl. Opatrně jsem mu vysvětlila, že je sice moc hodný a udělal mi velikou radost, ale příště, ať mi to raději přijde domů říct a koupíme to spolu.

Letos začal chodit do první třídy, takže už nakupuje úplně sám s malým seznamem. Tváří se u toho hrozně důležitě, tak jsem zvědavá, jak dlouho mu to vydrží. Ale stejně si myslím, že si o mně museli lidé tenkrát myslet, že jsem minimálně krkavčí matka, ne-li něco horšího.