V hanáckém Přerově jsem se zdržel pouze první tři měsíce své existence, bližší vztah jsem si tam jaksi nedovedl vytvořit. Příčiny této změny si nalistujte ve starších článcích - popojedem... Ke svému podivení jsem zaznamenal novotu, pro mne technického antitalenta - nevídanou. Obcí projel gúgl a celou mi ji zobrázkoval. Při klepnutí na jakýsi symbol dokonce do leteckého pohledu a jinde zase s možností zmenšení a zvětšení. A považte, i lidičkové tam chodí a jezdí, jako živí - co kecám, opravdu živí. Nevím, nebylo to porušení soukromí? Já jsem z obliga, já to nefilmoval. Chvíli mi trvalo, než jsem zvládl pohyb po cestičkách a cestách a viděl, kde vlastně jsem. Je tam k tomu taková velká šipka.
Pro jistotu jsem odstartoval od mostu přes Bečvu, tam jsem to poznal, dál to bylo horší. Opustil jsem svou, jak uvedeno rodnou vísku, před pětašedesáti lety a byl jsem tam tak dvakrát, třikrát. Něco se změnilo podstatně, mnohé přetrvalo. A dojalo staříka. Má stará škola stojí - je v ní obecní úřad - podle tabule, byl tam místní národní výbor - podle štukatérského nápisu - ten přetrvává, vysekáním by se poškodila kvalitní omítka.
Stojí obě hospody, nepoznám ale, zda jsou ještě v provozu, tady obraz nenapoví. Cesty, vedoucí k jednotlivým částem obce /výčet již dříve popisovaný/ jsou vyasfaltované, mostky přes potok /Branecký, jak jsme pravili my, Loučka oficielně/ kovové, barevné lakované zábradlí. V mé době dřevo, zábradlí ze soušek, o jeden suk jsem si roztrhl kůži na levé noze /teď jsem se na to musel podívat/ - také jsem to někdy vzpomenul.
Nestojí naše druhé bydlení, podnájem ve staré kovárně, oddělený od potoka někdejší stolařskou dílnou - taky tam není. Mezi hlavní silnicí a potokem parčík, několik stromů a hruška-stařenka. Že by to byla ta, se které jsem slítl ve třiačtyřicátém. Zlomená, neléčená, špatně rostlá klíční kost způsobila, že chodím stále poněkud nakřivo a nevypadám dobře na fotografiích. Dokonce ani na těch, o slavnostních příležitostech pořizovaných.
Být slavný rodák, neměli by kam umístit pamětní tabuli, slávy jsem nedobyl, obec nemá problém. I když, vedle nás bydleli sousedé velmi významní, starý pan řídící, synové muzikanti a folkloristé a hodná paní řídící, byl jsem s ní kamarád, dávala mi móóóc dobré buchty a měli také lepší ovoce, než bylo na naší zahradě.
Zkusil jsem, úspěšně, najít cestu na místo našeho prvního bydlení. Asfaltová cesta, dříve to byl kamenitý úvoz, když více popršelo, valila se proti nám, vracejícím se ze školy na Štěpnici /název této části obce/ vlna bahna a kamení. Bylo nutno jít bokem, strání.
Domek stojí, vylepšený, přistavené patro. Zmizel níže stojící statek, bydlel tam spolužák, kamarád „AUKA“, příjmení jako jeden náš politik. Co naopak stojí, je sloup s Pannou Marií a Jezulátkem. Postavený svépomocí, nejsem si už jist, zda nenahrazoval ještě starší symbol. Vím jen, že jsem se zde zúčastňoval večerních májových pobožností, zpívaly se tu církevní písně a děvčatům jsme házeli za krk blůzky chrousty...„Promiň, Aničko!“ - to byla spolužačka, přes velkou zahradu nad námi. Oklikou, šipky mne vedou zpět k potoku, hodně nových domků a chatek, pak dogůgleno, cesta podél vody k soutoku potoka s řekou nebyla zajímavá. Tam jsme s dalším kamarádem, Jindrou, zapálili stráň - o tom někdy příště.
Novým světem - také místní název, zpět k hlavní silnici, míjím pálenici - taky již kdysi vzpomenutou. Dostanu-li se někdy k hodnocení technické vymoženosti, zvané INTERNET - chystám se k tomu - jestli to stihnu, připočtu počin, zobrazení míst, na které byste se rádi vrátili, k dobru - snad vyváží zápory, se kterými se také setkáváme. Na objevené stránky své obce se rozhodně vrátím, nestihl jsem se podívat na Kotlinu, Púšč a Horní konec, neprošel jsem celé Zápotočí. Nevím, zda se kamera dostala na fotbalové hřiště, které si napřed postavili a pak užívali místní fotbalisté, včetně mého táty - ve vzpomínkovém almanachu jsem jej dokonce objevil v sestavě z roku 1943 a pak mezi „starou gardou“.
No a dá-li Pán a Příroda, snad to ještě v létě zkusím projít „per pedes“ - po vlastních, opravdu mne na to ta virtuální pochůzka nalákala. A co Vy, přátelé, milé přítelkyně, také někdy zkusíte, pokud to nejde jinak, zabrousit pomocí techniky na místa vzpomínek? Hezké pořízení přeji - Jarda
Jardamalej - čtenář
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz