Nepodceňujte časopisy

Končilo léto a byl jeden z posledních parných dní. Rozhodla jsem se ho s několika přáteli strávit u přehrady. Naskládali jsme se do dvou aut, protože nás bylo celkem sedm, a jelo se. U vody bylo dobře. Zaplavali jsme si, vyřádili se ve vodě a zašli jsme si na zmrzlinu. Poté jsme odpočívali na dece. Já si četla ve stínu můj oblíbený časopis, protože na přímé slunce nechodím, a ostatní se opalovali. Po chvilce si ke mně do stínu přisedl Jarek.

„Copak? Ty se nechceš opálit?“ ptala jsem se kamaráda.

„Není mi nějak dobře,“ řekl, a držel se přitom za krk. „Asi zuby.“

Četla jsem právě článek o srdečním selhání. Podívala jsem se na Jarka. Silně se potil.

„Nebije ti silně srdce a nezvedá se ti žaludek?“

To byly dva z příznaků infarktu popsané v časopise, na které jsem se náhodou kamaráda zeptala.

„Jak to víš?“

Po chvíli se Jarek začal pídit po nějakém léku od bolesti. Kamarádka mu podala růžovou tabletku.

„Asi bys měl jet do nemocnice. Tady píšou, že by to mohl být…infarkt myokartu.“ Tlačila jsem na kamaráda, aby příznaky nebagatelizoval. Ten mávl rukou, vzal si tabletu a zapil ji pivem.

„Nemáš ještě jeden prášek?“ zeptal se po chvilce naší kamarádky. Ta mu tabletu podala. Jarek sahal po dalším půllitru. Kroutil se bolestí, po tvářích mu tekl pot. Před nosem jsem mu pivo sebrala.

„Pojedeme do nemocnice!“ přikázala jsem. Mávala jsem přitom časopisem.

„Pitomé babské čtení,“ ohodnotil kamarád. To se k nám už přidali i ostatní.

„A neměl bys přece jenom jet? Ať máme klid. Jestli to jsou zuby a prášky ti nezabraly, stejně tě to donutí.“ To řekl další náš kamarád.

„Hodí mě někdo domů?“ zeptal se zničený Jarek. Právě on byl řidičem druhého vozu.

Ač jsem jen sváteční řidič, rozhodla jsem se jet. Rozloučili jsme se s ostatními, narychlo zabalili věci a já usedla za volant.

„Radši si sednu dozadu. Nebo si lehnu, ty zuby jsou strašné,“ řekl Jarek. Stěží se nasoukal na zadní sedadla. Jela jsem do města a na křižovatce zahnula k nemocnici.

„Co děláš? Já přece bydlím vlevo!“ Jarek na chvilku zpozorněl, já ale nevěnovala pozornost jeho protestům. Zajela jsem k hlavnímu vchodu do nemocnice. To už Jarek nemohl ani chodit. Paní vrátná, když viděla, v jakém stavu je, nás pustila s vozem do areálu. Pro Jarka přijeli s vozíčkem. Pak už mělo vše rychlý spád. Kamarád skutečně prodělal srdeční infarkt a strávil v nemocnici víc než dva týdny. Nakonec mi on osobně poděkoval. A jako dárek jsem od něj poté dostala předplatné mého oblíbeného časopisu. Časopisu, který mu zachránil život.

čtenářka
ChytráŽena.cz

článek vyšel také v tisku

Tento článek také můžete