Nepůjčíš mi, prosím, spacák?

Na střední škole jsem měla kamarádku Alenu. Dobrou kamarádku. Alespoň jsem si to vždy myslela. Vůbec mi nevadilo, že já byla dcera horníka, tudíž naše rodina patřila k těm bohatším, zatímco Alena měla maminku v domácnosti a její tatínek dělal údržbáře za pár korun. Hlavní bylo, že jsme si rozuměly. A tak jsem ráda Alenu cestou ze školy pozvala na zmrzlinu, protože jsem věděla, že ona si to ze svého skromného kapesného těžko může dovolit.

Jindy jsme se vypravily na výlet na kole. Ale Alena neměla kolo. Já jí půjčila kolo mé sestry a byla jsem ráda, že mám doprovod. Alena byla skromná milá holka. Chodívaly jsme spolu na koupaliště, ona léta ve stejných plavkách, já si mohla dovolit každý rok jiné. Ale to mi přece nebránilo v tom, abych se s ní nebavila, nebo se cítila jako nadřazená? Alena byla kamarádka, tak jsem to brala. Dokonce jsem ji jedno léto přibrala s sebou na návštěvu babičky a dědy. Bydlíme na Moravě a babička s dědou bydleli až v severních Čechách, přesto se mí rodiče uvolili, že s sebou vezmou i mou dobrou kamarádku Áju. Nic za to nechtěli ani od Aleny, ani od jejích rodičů. Alena tak strávila dva týdny prázdnin mimo město, vyplněné výlety, návštěvami bazénů a jinými radovánkami. A tak jsme studovaly celé čtyři roky na stejné střední škole, měly jsme podobné známky a říkaly jsme si „nejlepší kamarádky“…

Úspěšně jsme odmaturovaly. Obě jsme si rozeslaly žádosti o zaměstnání na různé podniky i bankovní subjekty. Ale bylo léto, ještě jsme si užily poslední prázdniny. Alena si našla prvního přítele a chystala se s ním na víkendový výlet pod stan.

„Mohla bys mi půjčit, prosím, spacák?“ zeptala se Ája.  Neměla spacák, ani stan. Ten měl ale Honza, Alenin přítel. Já spacák měla, a tak jsem ho kamarádce půjčila. Věděla jsem, že mi ho v pořádku vrátí. Alena přijela, spacák mi vrátila, a s ním i tabulku čokolády za ochotu. Hned nato dostala místo ve významném bankovním domě, zatímco já si našla absolventské místo v nemocnici jako účetní. Nebyla to špatná práce, až na to, že jsem měla čtyřikrát nižší plat, než Alena. Ale Aleně v onom bankovním domě pracovala její teta, zatímco já tam neměla ani svůj osobní účet. A tak se z holky z bohaté rodiny stávala chudá holka a ze skromné a chudé Aleny bohatá panička na vyšším postu. Alena vyměnila obyčejné rifle za na míru šité kostýmky a já zůstala u svých riflí a botasek.

„Ali, nemohla by ses náhodou u vás přimluvit, jestli by mě nepřijali?“ dovolila jsem se Aleny jednou zeptat.

„Ne, to bych nemohla. Co kdyby ses neosvědčila?“ odsekla.

Dívala jsem se jí do očí. Asi už zapomněla, kdo jí pravidelně na střední škole psával slohové práce a radil v matematice. A asi si nevzpomněla, že jsem maturovala na samé jedničky. Skleróza je zlá…

S Alenou jsem se stýkala dál, ale rozuměla jsem si s ní méně a méně. Už to nebyly ty vřelé kamarádské návštěvy. Když jsem vážně onemocněla a zůstala v invalidním důchodu doma, Alena mě nepřijela ani navštívit do nemocnice. Lépe řečeno, ona přijela, ale dva týdny po mé operaci, když já už dávno byla doma. V bance toho měli tolik na práci! Narodil se mi syn, s kterým jsem zůstala sama. A padla jsem ještě níž. Mamka nebydlí ve stejném městě a po nemoci jsem se neměla kam vrátit do práce. Byla jsem deset let se synem doma. Žila jsem ze životního minima a těžce obracela každou korunu. Alena občas připlula v lodičkách a ve svém na míru šitém kostýmku, přinesla synovi lízátko a „jen tak“ prohodila, jak si za dva tisíce koupila botičky, když půjde s odpadky, nebo jak si za pětistovku nechala udělat nehtíčky či si zašla na celkovou masáž. Já měla masáž taky: Běhala jsem po úřadech, žádala o sociální dávky, než budu moci od dítěte odejít do práce. Nezáviděla jsem kamarádce, bylo mi jen hodně líto, že mi dává najevo to, jak dobře si žije. Cítila jsem z jejího chování, že „jí už nejsem hodna“. Doma se se mnou ještě viděla, na kávu si ale zašla s jinou, podobně situovanou kamarádkou. Jako bych jí dělala ostudu? Syn rostl a začal se věnovat skautingu. Chodil do vodáckého oddílu a chystal se na první výpravu. Našetřila jsem mu na krosnu, ale spacák jsem měla pořád ten starý, který jsem tenkrát na konci střední školy půjčovala Aleně. Bála jsem se, že v něm bude synovi zima. A tak jsem při jedné návštěvě poprosila Alenu, která už měla nejen nový spacák do mínus dvaceti stupňů, ale i stan, chatu a auto: „Ali, nepůjčila bys mi, prosím, spacák?“

Alena se zatvářila trochu hloupě.

„A nezničí mi ho? Já mám totiž soft shellový! A značkový!“

„Ne, dá na něj pozor, neboj. Budu se ti revanšovat.“

Nakonec Alena slíbila spacák půjčit. Domluvily jsme se na sobotu. Já v daný den a v danou hodinu stepovala s drahou bonboniérou za ochotu v podpaží u Alenina baráku. Telefon mi nebrala a doma taky nebyla. Čekala jsem tam až do večera. Pak se u Aleny rozsvítilo světlo. Že by přece jen doma byla? Třeba jí nezvoní zvonek? Využila jsem toho, že jedna z obyvatelek vchodu vycházela, a vešla dovnitř. Klepala jsem na Aleniny dveře. Byla jsem si jistá, že slyším šustění u dveří, jak někdo odsouval záklopku na kukátku. Nikdo ale neotevřel.

Druhý den syn odjížděl. Jel se starým spacákem, který byl před časem Aleně vhod.

Po čase jsem Alenu potkala. Dušovala se, že skutečně doma nebyla. Prý na naši domluvu zapomněla. A od té doby jsem ji neviděla. Jen vím, že ji asi za rok z banky vyhodili a ona zůstala doma. Děti prý nemůže mít a hodně se tím trápí. Já nakonec synovi koupila nový, moderní spacák, jako dělaný na jeho vodácké výpravy. Není sice soft shellový, je ale jeho a nemusí nikoho prosit, aby mu ho půjčil.