Stalo se to docela nedávno. Jedno mé pondělní ráno bylo jedna velká katastrofa. Musím říct, že jsem v životě nic takového nezažila a doufám, že už ani nezažiji. Probudila jsem se pozdě, budík bůhví proč nezazvonil, což znamenalo utíkat, abych stihla autobus do práce. Když jsem se konečně dostala na zastávku, mohla jsem autobusu leda tak zamávat. Další jel bohužel až za dvacet minut. Abych si zkrátila chvíli a zahnala hlad, rozhodla jsem se pro kávu s příchutí čokolády z automatu vedle naší samoobsluhy. Myslím, že tušíte správně. Celou kávu jsem si vylila na novou šálu. Začalo hustě sněžit.
Uplynulo nějakých třicet minut a autobus nikde. Elektronická cedule stručně oznamovala, že v důsledku hustého sněžení byla zastavena celá síť městské hromadné dopravy. Zoufale jsem přemýšlela nad možnostmi, které se nabízely, a hlavně abych se vůbec dostala do kanceláře. Od pátku tam na mě čekala hezká hromádka úkolů.
V tu chvíli se mi vybavila vzpomínka na návštěvu jednoho ze zákazníků naší firmy, který mluvil o tom, že si nedávno pořídil lepší auto a často jezdil do centra. Při té představě jsem se rozzářila. Věděla jsem, že bydlí poblíž a že kvůli nedávné laskavosti mi v podstatě něco dlužil. Rozhodla jsem se mu zavolat. Okamžitě jsem vytáhla telefon z kabelky a vytočila jeho číslo. Po několika zazvoněních se ozvala hlasová schránka. Jeho hlas mi oznamoval, že se zrovna nachází mimo republiku.
Tolik smůly při pondělí mi přišlo až neuvěřitelné, ale nevzdávala jsem to. Postávala jsem na zastávce a přemýšlela co dál. Stále hustě sněžilo. Najednou se zvedl strašný vítr a vytrhl mi deštník z ruky. Přemýšlela jsem, jestli za ním běžet, jenže rychlost, kterou mizel v dáli, byla nepřekonatelná.
Zasněžená, politá kávou a bez nápadu, jak se dostat do práce, jsem se pomalu vydala domů. Chvilku jsem vyčkala a rozhodla se zavolat šéfovi, že bohužel nepřijdu. Šéf se začal smát a oznámil mi, že v celé budově nejde elektřina a že mají všichni zůstat doma. Ukázalo se, že všem posílal email z domu, jen já si ho včas nepřečetla.
ChytráŽena.cz