Nesuďme druhé...

Jenže kdo už ví, že vaši známí jen na své známé žárlí, protože jsou úspěšnější.

Že maminka je už tři dny nevyspalá, protože dítku rostou zoubky.

Řidiči zrovna světla vypověděla službu a hledá servis, nebo to má už jen kousek domů.

Prodavačku před malým okamžikem jiný zákazník vulgárně a bezdůvodně osočoval.

Nic z toho nikoho neomlouvá. To vůbec ne.

Jen, když se to stane vám, žádáte pak sami pochopení a podporu.

Většina z nás snadno podlehne atmosféře lamentování, posuzování a chytračení nad tím, jak by řešil situaci sám, jak ten či onen nemá rozum, a větám typu „To snad není pravda“.

Málokdo se zamyslí, a s nadhledem se opravdu vžije do vyprávění či situace, a představí si, jak by postupoval sám. Nebo zapřemýšlí z více úhlů.

Když to totiž zkusíte, najednou vidíte, že nic není černé nebo bílé.

Je to takové, jaké to je.

Nikdo nezná pravdu tak, jako pouze a jenom přímí účastníci. A i ti samotní si ji po čase zkreslí, upraví. Nejen následnou prezentaci, ale i vnitřní prožitek. Ať už proto, že si nechtějí přiznat svou spoluvinu, nebo proto, že si nechtějí připustit prohru.

Své vlastní neštěstí.

Zkuste, prosím, použít empatii, vcítění. Možná banalitu, ale banalitu, která by z nás více měla dělat člověka.

Protože, kdo by sám chtěl být souzen tak, jak to sám často činí?

Není jednodušší rada, než být víc tím, co činí člověka člověkem.