Neúspěšný hon na vychytralé veverky

V jednom teplém dni loňského podzimu, kdy dopolední zatažená obloha se kolem poledne protrhala a slunce hřálo na modré obloze, se nedalo sedět doma a proto jsem s pejskem vyjela do přírody - do našeho oblíbeného parku u moře. Hned při vystupování z auta mne mohlo klepnout. Vždy nejdříve vypustím pejska, on jde do parku - a během chvilky vystoupím taky s batohem a z kufru auta vynesu lehátko. Nevím, co ho to dnes napadlo, uběhl v parčíku jen několik metrů a klidně se pomalým krokem vydal přes cestu k tomu bistru na druhé straně ulice a to přímo před koly policejního auta. On zásadně nikdy nezrychlí, zřejmě si myslí, že má přednost - faktem ale je, že šel na druhou stranu po přechodu, ovšem zda se nejdříve rozhlédl, to jsem nepostřehla.

Nejdříve jsme se s pejskem prošli parkem, pak jsem si v tom bistru naproti parku objednala „typicky anglickou snídani“, kterou nabízejí ve všech restauracích po celý den. Vždy dám ochutnat hafánkovi kousek plátku slaniny, protože ten okraj s kůžičkou nejím, pak i kousek klobásky - zbytek mu naštěstí nechutná, tudíž zůstane pro mne!

hon na veverky Ještě jsme udělali malý okruh k pláži a zpět do parku na naše místo pod oleandry, nedaleko piknikovali angličtí manželé s chladicí taškou i stolečkem a můj HAF se musel jít okamžitě podívat, co tam mají dobrého. Parkem prošlo několik pejskařů a dovolili, aby si naši pejsci spolu poklábosili, hezká dívenka s malým bráškou se zeptali, zda můj pejsek nekouše a zda si ho mohou pohladit - on se ale dětí někdy bojí, pokud jsou hodně hlučné. Pak jsem mého amiga připoutala na chvíli k lehátku a oba jsme si zdřímli.

Když jsem ho opět uvolnila, poodešel ke stezce a najednou se velkým fofrem rozběhl za veverkou, pochopitelně zbytečně. Ta vyběhla okamžitě na vysokou palmu a ještě na něho shora dělala ksichty. Pozorováním této honitby se bavím již třetím rokem, tehdy jsem ale byla - zcela výjimečně - duchaplná a stihla si to vyfotit. Jak je jinak můj pejsek chytrý, v tomto případě stále nemůže pochopit, že veverka s ním nehodlá navázat žádný „Bruderschaft“ a když on dole sedí s hlavou zvrácenou nahoru a vytrvale štěká, tak veverka už je dávno někde v nedohlednu. Stačí, když seběhne kousek dolů po kmeni palmy a přeskočí buďto na vedlejší borovici nebo na oleandry na druhé straně. Poté celý unavený od rychlého běhu odpočíval vedle a podřimoval. Nevím, zda to byla tatáž veverka, ale právě v době, kdy jsem skládala lehátko a odnášela věci do auta, se veverka provokativně procházela po trávníku na sluníčku, mávala huňatým ocáskem a vše se znovu opakovalo. Pro změnu však běžela na opačnou stranu a musela nahoře na palmě zůstat, protože ta roste osaměle a kolem nejsou žádné stromy. Chvíli jsem je ještě pozorovala, udělala pár fotek, ale když už měl haf krk málem zvrácený, zavolala jsem ho do auta a odjeli jsme domů.

Večer pak ležel nedaleko mé židle, občas se zavrtěl a vzdychl - je docela možné, že měl sny o veverkách a zdálo se mu o tom, jak ho veverky vzaly na milost a dovolily mu, aby si s nimi mohl hrát??? Zřejmě proto tak slastně vzdychal?

MartaB - čtenářka
ChytráŽena.cz
článek vyšel také na webu autorky

Tento článek také můžete