Touto otázkou nás po návratu z dovolené překvapil soused Libor. Pojďme ale od začátku…

Byl to měsíc, co jsme společně navštívili cestovní kancelář. Chtěli jsme jet někam za sluníčkem, vykoupat se v moři a důkladně se zrelaxovat. Zakoupili jsme poukaz do Řecka. Je to asi deset dní, co jsme začali balit. Některé věci jsme už měli poskládané v komíncích, jiné jsme dobalili, aby v kufru nic nechybělo, a je to osm dní, co jsme odcestovali. Děti se těšily na let letadlem a my dospělí na odpočinek na pláži. Pobyt jsme si náležitě užili. Bez problémů jsme se vrátili zpět do vlasti a domluvený kamarád nás dovezl z letiště až před náš dům. Vystoupili jsme z auta, klíče ještě držela v rukou, a už tu byl Libor se svou otázkou: „Neviděli jste Kubíka?“

 „Vždyť jsme tu osm dní nebyli. Podívej, ještě jsme ani do baráku nevešli,“ odpověděla jsem a jako důkaz ukázala svazek klíčů.

Libora mi bylo líto. Žil se svým zeleným papouškem Alexandrem malým dlouhé roky. Byl vzpomínkou na jeho ženu, která podlehla rakovině. Před lety si Kubíka pořídili spolu od chovatele. Ani Andreina zlá diagnóza je nerozdělila. Libor tehdy zavřel Kubíka do venkovní voliéry, protože se jeho ženě špatně dýchalo. Po jejím odchodu se stěhoval Kubíček zpět do domu. A teď Libor postrádal i Kubíka.

„Je to už víc jak týden, co se ztratil.“                                  „Jenže my byli osm dní v Řecku.“

Libor se vracel zkroušeně zpět ke svému domu. „Zřejmě tak dlouho nevydržel,“ mumlal si pod nosem.

My zatím odemkli dům a vstoupili dovnitř. Zpočátku jsme si mysleli, že nás navštívili zloději. V domě byl strašný nepořádek. Všechny věci rozházené, tapety ze stěn strhané, místy chyběla i omítka na zdech. Všude ležely cáry papírů a hadrů. Uprostřed toho všeho seděl Alexandr malý na oklovaném křesle. Nebylo pochyb, že se jedná o Kubíka. Hladem a žízní netrpěl, o tom nemohlo být pochyb. Než jsme odcestovali, dala jsem všechny pokojové květiny do plastových vaniček a lavorů napuštěných vodou, aby měly květiny vláhu. Vaničky a lavory tak posloužily papouškovi jako studánky. Otevřel, lépe řečeno vykloval, si také vstup do komory, který byl oddělen od ostatního prostoru pouze zatahovacími dveřmi. V komoře pak hodoval na cereáliích, oříšcích, slunečnici, okloval jablka a další ovoce i zeleninu a zachutnaly mu dokonce i dětské piškoty a máslové sušenky.

Zpočátku jsem myslela, že mu zakroutím krkem. Papoušek zvyklý na společnost však po nuceném vězení pookřál. Jakmile nás slyšel, vzlétl a radostně nám zakroužil nad hlavami. Vybral si právě tu mou jako přistávací plošinu. Seděl mi teď na hlavě, střídavě si hrál s visící náušnicí a zdravil: „Kubíček, Kubíček…“ Děti měly radost, už méně já. Zakruťte krkem ale takovému ptáku. „Tys tu ale udělal nepořádek,“ vzala jsem Kubíka do ruky.

„Pořádek, pořádek, pořádek…“ kýval Kubík hlavičkou. Byl rád, že nás vidí. Ještě větší radost měl Libor. Když jsme pro něj zašli, aby šel ihned k nám do domu, nechtělo se mu. Když však viděl, jaké překvapení ho u nás čeká, pomalu skákal radostí. Objímal nás a ihned otvíral flašku alkoholu, kterou jsme mu jako suvenýr dovezli z dovolené. Svého Kubíčka měl přitom na rameni. „Jak se k vám ale dostal?“

„No, jak?“ bylo mi vše hned jasné. „Když jsme balili a uklízeli, tak zřejmě vlétl do domu otevřeným oknem. Jakmile jsme měli sbaleno a měli jsme odjet, zavřeli jsme okna. Kubíka jsme si prostě nevšimli. Musel už být v domě. Když jsme byli pryč, neměl jak vyletět. Okna byla zavřená, dveře zamčené, tak se tu malinko zabydlel,“ ukázala jsem na spoušť kolem sebe.

Libor se nám odměnil tak, že si v našem domě následně udělal brigádu. Společně jsme malovali, tapetovali a opravovali to, co jeho svěřenec natropil.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10