Tak rychle jsem z nákupu doma nikdy nebyla. Doma manžel rozvalený u televize, děti bůhví kde a nepořádek jak v tanku. Zavelela jsem všeho nechat, svolala jsem děti a všichni jsme se dali do úklidu. Místo sobotního klidného dopoledne a připravování oběda. A jak slíbili, tak se stalo. Za hodinu, v půl 12, zazvonil zvonek a před dveřmi stála má „milovaná“ sestřenice se svou rodinou. Po 3 letech, co jsme o nich neslyšeli.
Ano, jejího manžela a dva úžasné syny jsem viděla moc ráda, ale ji? Ne. Od malička to byla panovačná rozmazlená madam. Hned prošla celý náš barák, zkritizovala, co se dalo, a pak jsme si šli dát kafe na terasu, dokud ještě trochu hřálo sluníčko. Ke slovu se nedostal nikdo jiný, než ona. Když jsem měla šanci se někoho na něco zeptat, odpověděla ona, a tak jsme všichni jen seděli, mlčeli a poslouchali. Nebo se alespoň tak tvářili, ale je mi jasné, že všichni stejně tak, jako já poslouchali jedním uchem tam, druhým ven. Tak to bylo asi dvě hodiny, a my s manželem počítali sekundy, kdy konečně odjedou. Ano, měla jsem chuť je vyhodit, ale slušné vychování mi to nedovolilo. Ovšem její poznámka, že bych mohla více uklízet, už byla na můj pověstný pohár trpělivosti poslední kapka, a ten se přeplnil.
V duchu mi prolétlo několik odpovědí, že slušná návštěva se domluví předem, že někteří, co v týdnu pracují a neválí si zadek doma, jako ona, jsou v týdnu rádi, že existují a zmůžou se jen na úklid toho nejdůležitějšího a na velké úklidy mají právě sobotní dopoledne a brzké odpoledne, které ona mi zabrala. Ale ovládla jsem se, a jen jsem pronesla, že za hodinu nám začíná s mužem badminton, a musíme se připravit. Její poslední poznámku - To je dobře, že sportuješ, potřebuješ to - jsem jakoby neslyšela a přes zaťaté zuby se rozloučila.
Ano, jejího manžela a dva úžasné syny jsem viděla moc ráda, ale ji? Ne. Od malička to byla panovačná rozmazlená madam. Hned prošla celý náš barák, zkritizovala, co se dalo, a pak jsme si šli dát kafe na terasu, dokud ještě trochu hřálo sluníčko. Ke slovu se nedostal nikdo jiný, než ona. Když jsem měla šanci se někoho na něco zeptat, odpověděla ona, a tak jsme všichni jen seděli, mlčeli a poslouchali. Nebo se alespoň tak tvářili, ale je mi jasné, že všichni stejně tak, jako já poslouchali jedním uchem tam, druhým ven. Tak to bylo asi dvě hodiny, a my s manželem počítali sekundy, kdy konečně odjedou. Ano, měla jsem chuť je vyhodit, ale slušné vychování mi to nedovolilo. Ovšem její poznámka, že bych mohla více uklízet, už byla na můj pověstný pohár trpělivosti poslední kapka, a ten se přeplnil.
V duchu mi prolétlo několik odpovědí, že slušná návštěva se domluví předem, že někteří, co v týdnu pracují a neválí si zadek doma, jako ona, jsou v týdnu rádi, že existují a zmůžou se jen na úklid toho nejdůležitějšího a na velké úklidy mají právě sobotní dopoledne a brzké odpoledne, které ona mi zabrala. Ale ovládla jsem se, a jen jsem pronesla, že za hodinu nám začíná s mužem badminton, a musíme se připravit. Její poslední poznámku - To je dobře, že sportuješ, potřebuješ to - jsem jakoby neslyšela a přes zaťaté zuby se rozloučila.
Po takové návštěvě jsme byli tak vyčerpaní, že už jsme se nezmohli na nic a protentokrát badminton vynechali. Nejenže to byla nečekaná návštěva, ale také vyčerpávající, nechtěná a hlavně návštěva, co se pozvala sama. Doufám, že příště se ohlásí alespoň půl roku předem, ať máme dost času především na psychickou přípravu.
Veru728 - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz