Nezkrotný žák Chrstka

Zuzka je má dlouholetá kamarádka. Zatímco já šla po základce na výběrovou střední školu, a sice na ekonomku, ona se vrhla na pedagogiku. Já brzy zjistila, že účtařina není nic pro mě, protože mé oblíbené matematiky je v ní jak šafránu, a má dáti-dal je pro mě něco neskutečně nudného, neosobního a nepříjemného. Přesto jsem školu dodělala, úspěšně složila maturitní i státní zkoušku a k údivu všech profesorů, rodinných příslušníků i známých jsem tvrdošíjně odmítla pokračovat studiem vysoké školy.

Odmítala jsem nechápavé „Ty na to máš!“ s odůvodněním, že nechci. Stala jsem se nepotřebným absolventem střední školy. Naproti tomu Zuzka, která vždy tvrdila, že to poslední, co by chtěla dělat, je učit protivné „spratky“ násobilku a dalším nepostradatelným vědomostem, se pro pajdák rozhodla víc z popudu své maminky, která v ní vždy viděla budoucí paní učitelku, pokračovala studiem vysoké školy. Stala se z ní obávaná a přísná paní učitelka. Vyučuje český jazyk a dějepis a ve svém oboru je skutečně dobrá.

Netají se tím, že svým žákům nedá jedničku jen tak zadarmo. Věrna tomu, že jednička znamená výborně, nutí své žáky k poctivému studiu. Škola se tak, snad díky ní, umisťuje na předních příčkách v nejrůznějších dějepisných soutěžích a testech a stejně dobře si vede i na poli našeho krásného rodného jazyka. Zuzka je také třídní učitelkou. Toho roku měla pod svými křídly šesťáky. Byla to třída průměrná jak prospěchově, tak chováním jednotlivých žáků.  Snad jen Vojtěch Chrstka, chlapec dobře živený, až obézní, svým chováním i prospěchem vynikal nad ostatní. Nikoli však, jak by se mohlo zdát, pozitivně, ale v negativním slova smyslu. Diktáty míval zásadně za pět. Prospěch z českého jazyka Vojtovi vylepšovala pouze jeho nezkrotná fantazie, kterou dokázal uplatnit ve svých slohových pracích. Zuzka jako chápavá paní učitelka přimhouřila oči nad pravopisem a hodnotila pouze styl a sloh. A tak Vojta procházel z českého jazyka s průměrem čtyři. Obdobné to bylo i v dalších předmětech. Chování měl malý Chrstka snad ještě horší, než znalosti učiva. A tak Zuzka denně psala paní Chrstkové poznámky typu: „Vyrazil spolužákovi zub.“, nebo „Snědl spolužačce svačinu.“, „Přišel pozdě do vyučování.“, „V hodině českého jazyka si hrál na indiána. Prostřelil osobně zhotoveným lukem nástěnku s podstatnými jmény, ustřihl spolužačce cop s odůvodněním, že si vzal její skalp a poté si se mnou chtěl vykouřit indiánskou dýmku míru.“

Paní Chrstková, která se ani neobtěžovala přijít do školy, posílala zpět zprávy na zmuchlaném papíře. Po jejich přečtení Zuzka konstatovala, že jablko skutečně nepadá daleko od stromu. Chyb ve strohých zprávách bylo snad víc, než dokázal napáchat malý Chrstka. A tak se učitelce dostalo ujištění, že si paní Chrstková „mislí“, že její synáček ze všeho vyroste, nebo také „vydí“, „sliší“ atd. Zuzka obratem psala zpět a Vojtovu maminku žádala, aby se laskavě uráčila zvednout svůj obézní zadek a přišla si o dalším postupu promluvit do školy osobně. Samozřejmě se vystříhala oněch hrubých slov a paní Chrstkovou žádala mnohem vybranějším jazykem. Přesto se Vojtovy maminky málokdy dočkala.

Poznámky se staly každodenním rituálem. Zdálo se, že Vojtovi, ani jeho mámě vůbec nevadí. Vojta denně nosil vzkazy od své maminky na pomačkaném papíře. Až se jednou Zuzka neubránila a všechny hrubky začala opravovat červenou propiskou, stejně, jako to dělává při opravě diktátů. Od té doby si vzkazy schovávala. Třeba, až bude jednou psát dějiny, se stanou právě tyto vzkazy podkladem pro její veledílo.

Ten den malý Chrstka zase, jako obvykle, zlobil. V hodině dějepisu napadl několik žáků a s pokřikem „Husitské tažení“ zničil vybavení třídy. Opět následovala sáhodlouhá poznámka s prosbou, aby se paní Chrstková dostavila k projednání přestupku do školy. Druhý den malý Chrstka podal své učitelce pomačkaný papír se vzkazem. Zuzka byla bezradná. O přestávce se odebrala do kabinetu, aby paní Chrstkové opět napsala. Tentokrát už bude Chrstku řešit i pan ředitel a Vojtovi hrozí dvojka z chování. Když dosedla na židli a položila před sebe pomačkaný cár papíru, chtělo se jí brečet. Takto hanobit rodný jazyk! Vzala instinktivně červenou tužku a opravila velké množství chyb. Pak teprve na jiný papír napsala vzkaz pro Vojtovu maminku. Dala oba papíry bokem a rychle snědla jablko, aby načerpala sílu na další hodinu, kterou byl český jazyk. Když zazvonilo, popadla papír pro paní Chrstkovou a odebrala se do třídy. Na konci hodiny, kdy Chrstka po posledním dějepisném tažení pospával v lavici a nebyl tudíž nebezpečný, mu předala lísteček. Až na konci vyučovacího dne, když si chtěla uklidit opravený lísteček od paní Chrstkové do obálky s nápisem „Paměti“, si Zuzka všimla, že Vojtovi dala právě ten a na stole jí zůstal vzkaz pro Vojtovu mámu. Bylo jí úzko z toho, co tomu paní Chrstková řekne. Když přišla druhý den do školy, paní Chrstková už stepovala před jejím kabinetem. Její rudé tváře zářily do dálky, tak, jako toreador láká rozzuřeného býka. Byla připravena k boji. Zuzka si připravovala omluvu, ale Vojtova maminka chtěla řešit Vojtův prohřešek a k opravenému papíru se nevracela. Od té doby se Vojta trochu vybouřil a jeho chování se mírně zlepšilo. A když mu byla nucena učitelka napsat poznámku, paní Chrstková již neodepisovala, ale přišla do školy osobně.

A tak nakonec se Zuzce chyba vyplatila…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10