Stěhování potká alespoň jednou za život snad každou z nás. A stěhování s malými dětmi je vůbec katastrofa. Sama to znám, takže když se stěhovala moje kamarádka s dvouletou holčičkou, nabídla jsem jí, že může Nikolka zůstat u mě. Ale mělo to háček. K jídlu totiž nechtěla nic jiného než krupicovou kaši.

No, abyste rozuměli, ona jedla všechno možné: rohlíky s medem, chleba se sýrem, jablíčka, mrkev i mandarinky… ale to jen do chvíle, než přišel čas oběda. Její maminka mohla zkoušet cokoli: bramborovou kaši, masovou omáčku, polévku s nudličkami, dokonce i hranolky, ale nepomohlo nic. Malá Niki vyžadovala jen a pouze krupicovou kaši posypanou kakaem. Sem tam se do základního receptu dal vpašovat kousek banánu nebo jiné rozmačkané ovoce, ale nesmělo to být často. Jinak se malá Niki zakřenila a vyžadovala jen tu svoji původní verzi.

Nepomohla ani tak často doporučovaná hladovka. Prý až bude mít dítě hlad, tak si vezme to, co je na stole. Ale chyba lávky. Malé Nikče stačilo pití a klidně vydržela až do večeře.

Ani moje pokusy s přírodním řízkem a opečenými brambůrkami nebyly úspěšné. Takže jsem nakonec také postavila na sporák hrnec s mlékem a šla do spíže pro krupici. Byl jí tam ještě plný pytlík… ale prožraný od molů. Ale co teď? Udělala jsem tedy kaši z polohrubé mouky, jako se dělala dřív. Ale něco se mi někde nepovedlo a v kaši byly malé hrudky a vůbec to nevypadalo tak pěkně a hladce jako obvykle, i když jinak byla kaše dobrá.

Ale Nikča ji odmítla ochutnat a naopak se dožadovala řízku. Řízek snědla a dokonce i trochu brambor. Druhý den jsem Nikolku vrátila mamince, ale o řízku jsem jí nic neřekla. A hned po obědě jsem měla telefon, že prý Nikča kaši nechce a že snědla polívku, co prý jsem s ní udělala. Jen jsem se trochu uculila a popsala jí svoji hrudkovitou kaši. Vypadá to jako dobrý konec, ale faktem je, že jsem krupicovou kaši Nikče asi znechutila navždycky. Už je to skoro rok a pořád ji nechce.