Tradičně jsem kamarádku navštívila, aby jen pro kontrolu dala mnou vyplněné údaje do patřičného programu, který vyhodnotí ta správná čísla. Jenže, sotva jsem vešla dovnitř, její dcera chovala kocoura. No, Garfielda... Dostala jsem prostor k vyjádření, zda nechceme perského kocoura. Já měla hlavu jak pátrací balón. Kočky miluji nejen já, ale vůbec celá rodina.
Daňové přiznání jsem měla v pořádku, ovšem ten kocour, ten mi vrtal hlavou. Prý... - vem si ho klidně hned, nebo si pro něj přijď..., třeba zítra, to je jedno. Jediným důvodem, proč Garfield prakticky nemohl sdílet společnou domácnost již "adoptivní rodiny" byl fakt, že on prostě trval na tom, že on je ten nejlepší. Tři velcí psi a další dvě kočky mu překážely a on vyžadoval jejich vstřícnost vůči své vlastní kočičí osobnosti. Provokoval kočičky, provokoval pejsky, domáhal se svého postavení stůj co stůj. Lehnout si do mísy s granulemi pejsánkovi, který je strážce domu - kavkazák, to byla prostě jen legrace. Garfield byl oblíbený, jinak jeho povaha nebyla a není nijak zákeřná, ovšem páníčky nebavilo neustálé izolování perského kocoura a pokud byli doma, museli stále dělat rozhodčí mezi Garfieldem a ostatními zvířecími členy rodiny. To byl vlastně důvod k jeho darování.
Sotva jsem přišla domů, vznesla jsem návrh - dojít si pro kocoura. Rodinná rada byla pro. Takže následující den, po zakoupení všeho potřebného, jako je kočičí toaleta, konzervy, granulky, hřebeny na česání... a bylo rozhodnuto. Garfield k nám přišel i s částečnou výbavou, jelikož škrabadlo bylo jen jeho.
Asi tři měsíce poté, co jsme bydleli jako čtyřčlenná rodina, uběhly velice rychle. Vařila jsem šťávu z květů černého bezu a neustále jsem měla málo cukru a pak sklenic. Běhala jsem do komory v mezipatře.
Sotva jsem šťávu dovařila, nalila do sklenic, sedla jsem si k počítači. Najednou slyším mňoukání, ale opravdu hlasité. Někdo zvonil. Vůbec mě v tu chvíli nenapadlo, že kocour asi nezazvoní..., tak jsem běžela otevřít rovnou se slovy - No, Garfielde...
Za dveřmi stála slečna v županu, Garfielda měla v náruči. Náš Garfield se vydal na výlet po baráku, přičemž již v době, kdy ručičky hodin zaznamenaly pokročilou hodinu -, neváhal a dobýval se do bytu v nejvyšším patře. Slečna se bála dveře otevřít, jak mi poté sdělila, protože Garfieldovo počínání nebylo zrovna v souladu s dobrými mravy, přesto jako vždy, docílil svého.
Jakmile se řítím ke kamarádce pro kontrolu daňového přiznání, manžel mě včas upozorňuje... ne, že pinešeš domu nějaký žvíže...
Vikitorie - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz