Vzpomínám si, že když jsem ještě chodila do školy, tak v naší krásné vesnici nebylo žádné místečko, kde by se dospělí mohli potkávat. Případně, kde by se daly oslavit narozeniny nebo svatby či výročí.
Jednou jsem šla ze školy a v největší budově na návsi, v té, která byla léta opuštěná a téměř chátrala, se něco dělo. Dělníci chodili sem a tam a cizí pánové opodál se dívali do nějakých důležitých papírů. Chvilku jsme tam s kamarádkou jen tak postávaly, koukaly a snažily se zjistit, co se děje. Potom jsme ale dostaly hlad a utíkaly jsme obě do svých domovů.
Jen tak mimochodem jsem se o tom zmínila rodičům u oběda a ti mne informovali, že se u nás má otevírat úplně první restaurace. Se starším bratrem jsme začali skákat a tančit nadšením. Také jsme se snažili uhádnout, co bude asi na výběr na jídelním lístku. Dost jsme se překřikovali, až museli zasáhnout rodiče.
Myslím, že tehdy to měli všichni obyvatelé naší vesnice podobně. A to všechny věkové kategorie. Nemohli se dočkat, až se u nás otevře restaurace, která u nás nikdy nefungovala, a že konečně nebude třeba jezdit jinam.
Mezitím vyšlo najevo, že restauraci budou otevírat v červnu a zhostí se toho samotní majitelé, kterými tehdy byli manželé z Prahy. Kdoví, co je vedlo k otevření restaurace zrovna u nás.
Školní rok utekl jako nic a restaurace otevírala. Šli jsme tam rovnou nastrojení po předávání vysvědčení. Měli jsme v plánu dát si tam alespoň zákusek. Jaké bylo naše zklamání, když jsme půlce cizokrajných pokrmů vůbec nerozuměli. Přesto všechno jsme zůstali alespoň na zmrzlinu.
Čas ubíhal a restaurace trochu pozměnila výběr jídel, neboť na vesnici se s exotickými pokrmy moc nepočítalo. Starost o podnik mezitím převzali potomci a pro nás je to stále místo, kde se s celou rodinou rádi setkáváme a to při všech slavnostních příležitostech. Stále si pamatuji, jak mi jako školačce chutnala ovocná zmrzlina, kterou jsme si tam tehdy se spolužáky dali.
ChytráŽena.cz