Myslím si, že tohle, co napíši, potkalo nebo potkává v zaměstnání hodně žen. Posuďte sami. Změnila jsem zaměstnání. Zakládala se nová pobočka jedné firmy, kde jsem si myslela, že bych našla ve svém oboru  uplatnění. Do začátku nás bylo pět holek. Asi půl roku vše probíhalo dobře, jen práce bylo stále víc a víc. Dělaly jsme i přesčasy a chodily i v neděli. Kdo by nešel, když práce se nám líbila a peníze jsme měly slíbené, jen co se to rozjede.     
(Z l a t é   o č i,  k t e r é   t o   v i d ě l y)! 

Začali nabírat nové pracovníky, ale ti se stále střídali, jen nás prvních pět tam bylo stále. Práce nás bavila, líbila se nám, ale začaly jsme se také dívat  po jiné práci. V té době totiž začaly problémy s výplatami. Nejdřív nám dali výplatu za měsíc a půl, pak za dva měsíce. Na to jsme začaly brát jen zálohy, a tak to bylo každý měsíc. Když jsme se ozvaly, bylo nám řečeno, že můžeme jít, za plotem jich čeká plno. Jen jsme se v duchu pousmály, protože když někdo nový přišel a zeptal se, jak výplaty dostáváme, řekly jsme jim - jak to je. Vždyť i my jsme měly strach, kdy peníze dostaneme. Vydržely jsme to 1 rok.

Poté jsme se rozhodly a šly za jedním spolumajitelem firmy, kdy bude výplata. Odpověď byla jako vždy - záloha 2 000 Kč  - už půl roku. Tentokrát jsme se nenechaly odbýt a chtěly všechny peníze, protože už nám dlužili hodně. Na to nám spolumajitel odpověděl, že snad máme manžely, a tak nemáme o peníze nouzi. To neměl říkat. Pěkně nás to vytočilo. Řekly jsme, že snad chodíme do práce proto, abychom za odvedenou práci dostávaly výplatu každý měsíc a ne, aby nás manželé živili. Spolumajitel nás dorazil slovy, že peníze teď nejsou a on sám dotuje firmu svými penězi. Odpověděly jsme, že když na to má, ať dotuje, ale my za svou práci chceme výplatu. A stále jsme stály v hloučku a čekaly. Velmi se rozčílil a křičel, ať se okamžitě vrátíme ke své práci. Měly jsme strach, ať se mu něco nestane, a tak  jsme šly, ale dělaly jen jako. Běhal po dílně jak zběsilý asi půl hodiny, třískl dveřmi a odjel pryč autem. My holky jsme se daly zase do povídání, co teda budeme dělat, až přišla vedoucí a řekla, že máme pracovat, teď to nevyřešíme. A kdy to teda vyřešíme - zeptaly jsme se a ona se vytočila a šla do kanceláře.

V nás to už také dobře vřelo. 3 holky jsme se zvedly a šly za ní do kanceláře s tím, že jdeme domů a musíme si rozmyslet, co budeme dělat. Vedoucí z toho byla v šoku, ale my jsme šly. Sedly jsme si na zahrádce a probíraly to ze všech stran, co a jak bude - co uděláme. Budete se divit, ale když jsme přišly domů, bylo nám  rodinou sděleno, že nás hledali z práce a chtěli nám dát všechny peníze, co nám dlužili. Kde naráz vzali peníze, byla první myšlenka. (No prostě to byl góóól!) Byly jsme domluvené, že na druhý den do práce nepůjdeme. Jedna z nás šla a odpoledne nám volala telefonem, že dostala všechny peníze. My prý je máme také nachystané. Další den jsme byly všechny v práci. Spolumajitel si nás zavolal do kanceláře, předal nám všechny peníze, co nám dlužili s tím, že když zůstaneme -  my tři -  budeme mít vždycky celou výplatu. Také tomu tak bylo. My ji měly vždycky, ale ostatní ji dostávaly stále postupně.

Pak byla další věc. Nesměly jsme chodit k lékaři, prý to neexistuje, až po pracovní době. Jednou jsme dvě holky potřebovaly nutně k lékaři. Ráno jsme zavolaly, že jdeme k doktorovi. Propustky jsme neměly, a tak nám naštěstí lékaři vystavili potvrzení. To bylo         „t ó č o“. Nikdo nám to neproplatí, musíme to nahradit apod. Řekly jsme, že teda odpoledne zajdeme na „Sociální správu“, jak to teda je. Za chvíli nám bylo sděleno, že zjistili - nárok je, ale prý se to nesmí zneužívat. Prostě „f r a š k a“!  A do třetice, nemůžu zapomenout na jednu libůstku naší vedoucí. Jakmile měl mít někdo náhradní volno nebo dovolenou, s oblibou řekla, že ta a ta práce, musí být hotova ten den. Muselo se dělat,  třeba až do večera, i když jste měli večer odjíždět na dovolenou. Nejlepší na tom všem bylo, že jste se třeba po týdnu vrátili z dovolené - a výrobky tam stále byly. Prostě  „u b o h o s t “!

Bylo toho všeho, co si  na nás vymýšleli, více, ale tohle nám nejvíce utkvělo v paměti. S holkama jsme měly dobrou partu, ale to ponižování a podrazy, co nám dělali, nás donutily, že jsme jedna po druhé, jak jsme našly práci - odešly. Zůstaly jsme, ale jako kamarádky, které se každý měsíc scházejí. Tak co, zažili jste něco obdobného?