O tom, že nás trápí už přes dva roky nemoc, o které jsme si původně mysleli, že ji vymýtíme v průběhu několika málo dní, možná týdnů, maximálně měsíců, snad nemusím ani psát. A snad neexistuje člověk, kterého by neštvala. Máme jí všichni po krk. A že má následky do budoucna, o tom také víme. Pro mě například následující…

Sama jsem si covidem loni prošla. Začínal úplně nenápadně, jako rýma, možná nachlazení. Při rýmě, jak je zvykem, jsem ztratila čich. Cítila jsem se ale dobře a vůbec mě nenapadlo, že by to mohla být nemoc, které se všichni obávají. A tak jsem o víkendu místo do postele zamířila do lesa na houby.

Les miluji. S košíkem jsem se plahočila po kopcích a hledala hnědavé kloboučky v trávě i jehličí. Našla jsem několik dubáků, hřibů bukových, lišek, růžovek, pár babek a další poklady. Ještě jsem si naplnila pusu borůvkami. Čím to je, že letos chutnají poněkud jinak, lámala jsem si hlavu. Popravdě, borůvky nechutnaly nijak. Byly takové vodové. No, v koláči budou dobré i ty.

Po dni stráveném v lese jsem se vrátila domů pořádně unavená. Bolelo mě celé tělo, přidaly se bolesti hlavy, a tak jsem šla brzy spát. Druhý den to nebylo jiné, právě naopak. V pondělí jsem se místo do práce vypravila na stěry pro PCR test na covid. Byl pozitivní. Nastoupila jsem na nemocenskou. Doma nebylo moc zásob, a tak jsem ten den udělala houbovou smaženici. Měla jsem totiž hlad. S chutí jsem ji snědla. Zbytek hub jsem se rozhodla nasušit. Čistila jsem, krájela a následně sušila. V zimě se budou houbičky hodit. Následující dny jsem už moc nejedla.

Z nemoci jsem se šťastně dostala. Opět jsem se vrátila do zaměstnání a začaly obyčejné všední dny. Docela nedávno jsem si vzpomněla, že mám doma stále nasušené houby z loňské sezony. Čekala jsem návštěvu, a tak jsem se rozhodla, že udělám kotlety na houbách. Moc jsem se snažila, aby byla návštěva spokojená. Když jsme pak zasedli ke stolu, návštěvě i mně se zkřivil úsměv na tváři. Pochoutka byla úplně hořká. Do hub se musel dostat hořčák a hostinu tak zničil. Nejspíš nebyl jediný. Něco tak odporně hořkého jsem ještě nejedla. A co víc, uvědomila jsem si, že stejné houby jsem s chutí snědla v době, kdy jsem byla nemocná. Jenže tehdy jsem díky ztrátě nejen čichu, ale i chuti, hořkost vůbec necítila. Tak jsem objevila nový následek obávané nemoci.

Kdyby měl někdo, kdo právě onemocněl, zájem, můžu mu darovat několik sklenic sušených hříbků. Pro zdravé jsou nepoživatelné, ale s covidem to máte jedno. Hřib hořčák je totiž, dle informací, pro zdraví neškodný, jen prostě nepoživatelný. Jinak tomu je, když o chuť přijdete.

 A tak dobrou chuť, houbaři.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10