O pohybu naposled...

Dalo by se také nadepsat: Jak se se mnou pohybuje eMHáDé. Začal jsem služby této instituce využívat v době, kdy se ještě ani tak nejmenovala. Byly to první jízdy ostravským „komárkem“, na podzim v padesátém - valašský ogar se dostal do města uhlí a oceli a přesedlal z žebřiňáku na modernější dopravní prostředek.  Pravda, z krátké návštěvy stověžaté  matičky jsem už uměl do tohoto technického zázraku nastupovat i vystoupit, stejně jako do brněnské „šaliny“. Naskakovat a vyskakovat za jízdy jsem se  - klukovská frajeřina - naučil někde v místě dnešního vítkovického stadionu.  

Usedleji jsem cestoval o osm let později - to víte, odpovědný ženáč a otec rodiny - mezi místem mého pobytu a již zmíněnou Ostravou - po trati vystavené již v roce 19O9. Cesta trvala hodinu čtyřicet a cena symbolickou 1,40 Kč.  Milovníkům historie, techniky atp. doporučuji podrobnější, obrázky doplněné povídání o tramvajové dopravě ve zmíněné oblasti - je to čtení, namouduši, velmi zajímavé.  Zkrátím to, tramvaj mi ponechali jen v krajském centru, tu dlouhou spojnici zrušili někdy před čtyřiceti lety - koleje se nedokázaly přizpůsobit poklesu povrchu při poddolování - někdy to byly desítky metrů.
Odbočka stranou - najděte si zmínku o kostele Petra z Alcantary v Karviné - máme šikmější věž než italská Pisa a ten kostelík je právě v místech, kudy vedla ta tramvaj.

Zbyla mi, jakož i jiným, doprava náhradní, autobusová. Dokonce levnější, než kdysi korunovočtyřicetihaléřová. Otcové města mi již řadu let, jako bonus k důchodu, umožňují cestování zdarma - na obsazených spojích je to vidět. Věkový průměr snižuje naštěstí naše vysokoškolská mládež, která v symbióze s námi, staříky, je největším uživatelem, počítám-li dobře desítky linek, spojujících místa, kam se dá či dalo dojít poměrně brzo i pěšky.   
Býval jsem propagátorem zásady - 75.000 kroků denně po svých, stále více se této zásadě zpronevěřuji.  Abych se trochu vytrestal, raději i v autobuse postojím. Místa přenechávám jednou či dvěma holemi vybaveným spolucestujícím, maminkám v očekávání i dětmi obklopenými a studující mládeži, s očima zabořenýma ve skriptech.  

Pokud už sedím, naučil jsem se odolávat nutkání, nabídnout místo starším dámám,  které do doby nastoupení křepce poletovaly hodinu po obchoďáku a rvou se dovnitř se dvěma plnými kabelami.  To od té doby, kdy šedesátiletá mladice, kterou jsem vyzval slovy: „Sedněte si, babi!“ mne dosti hlasitě znectila a nazvala mne dědkem...  

Pravda, leccos by se dalo mé MHD vytknout - třeba rozladěný jízdní řád, kdy přijedou naráz čtyři linky a pak je pauza třičtvrtěhodině hodiny. To už řeším dříve vzpomenutým přesunem „per pedes“ - po svých. Nebo to, že ve snaze modernizovat, pořídily moudré hlavy typy vozidel se sedadly, na které se těžko vyšplháte. Na vrub cestující veřejnosti patří nastupování s objemným batohem na zádech, ucpaný východ jak říkám „tanečníky u tyče“ nebo korpulentní paní, která se zastaví u známé, sedící na prvním sedadle za řidičem. Problém neřešitelný, zákon o neprostupitelnosti hmoty je neúprosný. 
 
Mám naši „hromadnou“ dopravu rád a přesto, že si někdy dopřeji „luxus“ placené přepravy taxíkem /pro důchodce s možností objednání se slevou/, autobusy využívám.  Někdy je to už nezbytné. V přemíře gratulací k nedávné osmdesátce jsem objevil jednu optimistickou. Stálo tam: „Řekne-li Ti někdo, že jsi starý, prašť ho svou holí a hoď po něm své zuby!“
S tou holí by to šlo, chybí mi ale potřebná míra agresivity, s těmi zuby už by byl problém, mám  své, stále pevně držící v dásních. Pokud se to příliš nezmění, chtěl bych si užít tedy jak pohodlné přepravy v městských autobusových linkách, tak i občasné pěší chůze.

To přeji i Vám, moji milí, moje milé, ať šlapete po svých, cestujete svým MHD, tramvají, auto - i trolejbusmo a pochopitelně mně sice známým, leč řadu let nevyužitým metrem...
Šťastnou cestu a dobře dojeďte!