O tlusťošce

„Ty tlustý nohy bych být tebou schovala pod dlouhou sukni.“ „To tílko ti vůbec ale vůbec nesluší, běž si vzít tuniku.“ „Přece se nebudeš malovat, stejně o tebe žádnej kluk ani nezakopne.“

Tak přesně tohle jsem od dětství slýchávala od svých rodičů, hlavně od mamky. Teď už chápu, že za to tak docela nemohla, protože její matka na ni byla úplně stejná. Pánbůh ji totiž obdařil poněkud plnější postavou a já ji zkrátka zdědila. Takhle zpětně to chápu, ale tehdy byl veškerý výsledek ten, že jsem ze svého šatníku vyřadila všechny krátké a barevné věci a chodila převážně v dlouhých sukních a svetrech, laděných do černo-bílo-modra.

Možná i díky tomu jsem měla tak málo kamarádů. Celý můj život byly knihy a školní olympiády ve všech možných předmětech. Tak nějak jsem se s tím smířila. Kamarádi mi nechyběli, celé dny jsem zůstávala zavřená doma.

Ale pak se můj život úplně změnil. Jednou jsem čirou náhodou narazila na spolužáky, kteří hráli hru Dračí doupě (kdo zná, ten ví, ale pro příběh to není podstatné). Moc se mi líbila, nutila totiž moji fantazii vybičovat se na maximum. Ve svém okolí jsem po spoluhráčích pátrat nemohla, tak přišel na řadu internet. Měla jsem štěstí. Nedaleko se zrovna pořádal jeden DrD tábor. Dodnes nedokážu pochopit, jak jsem přemluvila rodiče, aby mě pustili.

Bylo to jedním slovem skvělé. Sice jsem tam byla jediná holka, ale kluci byli úžasní. Moje plnější postava jim vůbec nevadila. V jednom kuse mě tahali do vody se vykoupat, ale když jsem protestovala, že kalhoty nikdy nesundávám, protože nemám hezké nohy. Zeptali se. „A kde? Už ať jsi tu.“ A bylo to.

Tam jsem si našla svého přítele – dnes už manžela (to jsem ovšem nevěděla, co z toho doma bude). A ten moje problémy s oblékáním vyřešil rázně. Na návštěvu přijel s dárečky: červenými tříčtvrtečními kalhotami, žlutým tílkem, zelenou sukní pod kolena a s několika skřipečky do vlasů. A ještě k tomu přidal dva lístky do kina na Wallace a Gromita. Samozřejmě, že jsem si ty věci odmítala obléknout a už vůbec jsem v nich nehodlala jít ven. Ale on mě tak dlouho přemlouval a říkal, jak mi to sluší, až jsem se nechala přemluvit. Ale stejně jsem si tu krátkou sukni pořád popotahovala dolů a chodila se sklopenou hlavou. Z toho mě vyléčil až mnohem později.

Sice jsem zprvu jeho řeči typu „Miluji tě takovou, jaká jsi“ nebo „Hubenější být nemůžeš, protože kdybych tě objal, zlomil bych tě v pase,“ považovala za zamilovaný řečičky. Ale on mi to říká i teď, skoro po třech letech. Dnes už se nestydím vyjít si v kraťasech a tílku se špagetovými ramínky. Dokonce i namalovat jsem se naučila. Rodiče si mě už dobírat přestali, i když větu: „Měla bys trochu shodit“ slyším při každé jejich návštěvě. Já jim zas říkám: „Pracuje se na tom“, což je koneckonců pravda, protože už přes rok tančím orientální tanec. Tím jsem si zvedla sebevědomí ještě víc, takže na minulost vzpomínám už jen s úsměvem.

Ale stejně si říkám, že všechno zlé je pro něco dobré, protože jestli někdy budu mít dceru, vím, co jí určitě nebudu říkat. A vám ostatním přeju, abyste i vy měly tak skvělého manžela, jako mám já.

Notburga
ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout