Nebylo pravděpodobné, že bych ten ztracený náramek, tenký řetízek, našla právě tady, protože ani nebylo pravděpodobné, že jsem ho tady ztratila. Nejspíš jsem ho ztratila už v lese. Připadala jsem si jako  pan Holzmann, když hledal aluminiový klíček. Ale do lesa už jsem jít zpátky nechtěla. Já se totiž v lese skoro pokaždé ztratím a byla jsem pyšná, že tentokrát jsem našla cestu z lesa hned na první pokus. Stejně bych v lese nic nenašla, protože nemám v hledání  hub žádný systém, běhám z jedné strany na druhou a tudíž se nedá zjistit, kudy jsem vlastně chodila. Náramek nejspíš zapadl někam do mechu nebo do borůvčí a jehličí, takže i kdybych téměř ryla nosem v zemi, nic nenajdu.  Až vyjde z lesa můj přítel, teprve se rozhodneme, jestli se spolu do lesa vrátíme.

Zatím mi zbývala naděje, že jsem náramek ztratila až venku, cestou přes louku k autu. K té naději jsem se upnula. Cestu mezi lesem a autem jsem prošla už několikrát a když jsem ji absolvovala snad počtvrté, tentokrát směrem od auta k lesu, vyšel z  lesa chlap v nějakém zálesáckém oblečení: „Nosíte houby do lesa?“ Ukázal na můj košík. „To já je nosím z lesa.“ Nechtěla jsem na jeho rádoby vtipnou hlášku reagovat, ale on pokračoval: „Nebo snad tady něco hledáte? Ztratila jste něco?“  „Jo.“ „A co?“ „Ále, náramek, takový tenoučký řetízek.“  „Vy nosíte náramky do lesa na houby? Proč?“ „Prostě jsem si ho zapomněla sundat, přijela jsem z práce a pospíchala jsem. Jindy jezdíme na houby ráno.“ „A vy nosíte šperky do práce? To asi děláte někde v kanceláři, co? “

Chtěla už jsem tu planou konverzaci  rázně utnout, když najednou sáhl do kapsičky u vesty a vylovil náramek. „Nate, je to ten váš, ne?“ „Páni, kde jste ho našel?“ „Hned na kraji v lese, visel na smrkové větvičce. Kdybyste  hledala v lese a ne tady, našla byste si ho sama.“

„Děkuji, moc. Ráda bych vám dala nálezné, ale nemám s sebou nic kromě těch hub.“ Chlapík řekl, že nic nechce, je rád, že mi náramek může vrátit.  Namítla jsem, že ho možná chtěl vzít domů své ženě. „Ne, moje žena má takových zlatých cetek plnou krabici – tedy šperkovnici.  I když, já vlastně nevím, jestli je to ještě moje žena. Úředně jo, ale ve skutečnosti…“ „Co se stalo?“ vzbudil ve mně zvědavost. „Utekla mi, opustila mě.  Chápete to?  Po tolika letech spokojeného manželství… Byla v lázních… a po měsíci přijela, sbalila si věci a odešla s takovým hejskem, lázeňským švihákem. Prý souznění duší, které u mě nenašla. Se mnou prý nežila, jen přežívala. Na co jsou jí šperky, když je nemá kam nosit. Chce chodit do společnosti, na večírky, tančit a ne dělat jen služku. Měli jsme spokojené manželství, alespoň já jsem si to myslel. Vždycky jsem jí koupil všechno, co chtěla…A  není pravda, že dělala služku, pomáhal jsem jí i doma… A kdyby řekla, že chce jít do společnosti, šel bych. Já na to sice nejsem, ale kvůli ní bych šel. Proč něco neřekla?? Nechápu to. Máme dospělé děti, žili jsme si spokojeně a najednou… copak je možné za 4 týdny zapomenout? Zahodit všechno, co bylo?“

Během jeho řeči jsem viděla, že z lesa vyšel můj přítel a protože zřejmě nechtěl rušit jeho monolog, zastavil se pár kroků od nás. Abych situaci odlehčila a taky usměrnila ke zdárnému konci, řekla jsem: „Ale třeba se ještě vrátí. Pozná, že ten lázeňský švihák se s vámi nemůže měřit.“

„Vrátí? Nevím. Víte, já nevím, jak bych se k ní měl chovat, kdyby se vrátila. Asi bych se pořád bál, že se to bude opakovat, hlídal bych ji, jestli se s někým nestýká a určitě bych s ní chodil tančit a do divadla a všude, přesto, že bych se tam nudil. Možná i tehdy, když by o to nestála. Už by to nebylo nikdy jako dřív. Já vlastně nevím, jestli chci, aby se vrátila.“  Hlas se mu už lámal a oči mu zvlhly, jak mu to bylo všechno líto. Litoval sebe, litoval toho ztraceného času a možná i svou ženu, která tak hloupě  nalítla. Zmlkl, pak se pootočil a uviděl mého přítele. „No, už vás nebudu déle zdržovat, děkuji, že jste mě poslouchala. Náramek si hlídejte. Nashle.“ Pokynul hlavou příteli i mně a odkráčel.

Počkala jsem, až ke mně přítel dojde a šli jsme k autu. Šli jsme mlčky, vedli jsme se za ruce. Teprve až když jsme nakládali košíčky hub do auta, přítel řekl: „V sobotu bychom mohli jít na to divadlo, hrají Pražáci, bude to jistě pěkné. Vzala by sis ty černé šaty s bolerkem, jak ti tak sluší…“   Přišlo mi to od něj milé, protože vím, že on nechce chodit nikam do společnosti. Kdepak do divadla nebo na koncert. Dostat ho jen na oslavu narozenin ke známým je nepředstavitelná dřina. A na dovolené jsme byli? Snad 2x nebo nejvýš 3x za celá ta léta. Věděla jsem, že tohle je od něho gesto, kvůli mně to dělá a určitě pod dojmem toho, co slyšel od neznámého muže před chvílí. Zaslouží si za to pusu. Natáhla jsem se k němu, když vtom dodal: „Dokud ti ještě jsou, ty šaty, víš.“ Romantický okamžik je ten tam, pusa se nekoná. Smějeme se oba jako blázni.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10