Vesmír – člověka fascinuje od okamžiku, kdy poprvé vzhlédl k noční obloze a zahleděl se do nedozírné dálky nad sebou. Zpočátku si lidé mysleli, že nebeská klenba je pevná polokoule, která se vypíná nad zemským povrchem. Zemi považovali za plochou desku a věřili, že na jejich okrajích se vody oceánů propadají do podsvětí.

Pravidelným pozorováním nebe však začaly vyvstávat v jejich hlavách otázky. Kam v noci mizí Slunce? Proč se některé objekty pohybují a jiné (zdánlivě) ne? Jak to, že se některé jevy opakují? A tak, přibližně 500 př. n. l. lidé pochopili, že je Země kulatá. Ve svých představách ji umístili do středu vesmíru a všechny ostatní objekty nechali kroužit kolem ní.

S vynálezem dalekohledu se otevřely mnohem širší možnosti výzkumu vesmíru. Ačkoliv první dalekohledy měly velmi nekvalitní optiku – srovnatelnou spíše s dnešním operním kukátkem. Každý pokrok v technice jejich výroby však otevíral nové obzory a nastoloval další a další otázky. Mikuláš Koperník tak na základě svých pozorování vyslovil myšlenku, že Země obíhá kolem Slunce. Jednalo se o skutečně odvážné tvrzení, neboť sesadilo Zemi z jejího výjimečného postavení, což pro náboženské autority tehdejší doby nebylo právě vítané. I další známí astronomové měli v tomto ohledu s církví problémy. Giordano Bruno byl dokonce upálen za označení Slunce jako jedné – nikoliv jediné hvězdy ve vesmíru. A Galileo Galilei unikl popravě jen o vlásek, když na poslední chvíli své tvrzení o otáčení Země kolem osy odvolal. Při útěku pak údajně zvolal: „A přece se točí!“ Středověk tedy novým objevům příliš nepřál, málokterý vědec měl dostatek odvahy vyjít se svými zjištěními na veřejnost. I přesto však byly postupně objeveny všechny planety naší sluneční soustavy, jejich měsíce, pásy planetek, mnoho komet, ale také přítomnost asteroidů, původ meteoritů, zákonitosti pohybu nebeských těles a mnohé další.

Významné objevy pak přineslo 20. století, když technika pokročila a umožnila zkoumat vesmír „zblízka“. Šedesátá léta 20. století vynesla na oběžnou dráhu 1. umělou družici se psem Lajkou, následoval Vostok 1 a Jurij Gagarin jako první člověk ve vesmíru. Rok 1969 se zapsal jako rok, kdy Niel Armstrong s Apollem 11 přistál na Měsíci.

A jak vypadá naše poznání vesmíru dnes? Díky moderním měřícím a pozorovacím metodám víme, že naše Země je přibližně rotační elipsoid (zjednodušeně můžeme říct na pólech zploštělá koule). Probíhá intenzivní průzkum hlubokého vesmíru, zajímáme se o jeho vznik (víme, jak probíhal jeho vývoj už několik setin sekundy po vzniku, ale naprostý počátek je nám dodnes záhadou, teorií vzniku vesmíru je navíc velké množství – z nich 2 nejpopulárnější jsou stvoření Bohem a teorie Velkého třesku), vysíláme sondy k planetám, hledáme mimozemské civilizace a v posledních několika letech se před námi otevírají možnosti vesmírné turistiky.

Vesmír nás zkrátka fascinuje stejně jako před tisíci lety, kdy člověk vzhlížel ke hvězdám od ohnišť svých pravěkých ležení. A čím více o něm víme, tím více neznámého se před námi otevírá...

Agrant - čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10