Obvinění z krádeže

O tom, že i práce pokojské v lázních může být nebezpečná, vás snad přesvědčí následující příběh.

V našich lázních nejsou jen tuzemští klienti, ale také klienti z jiných zemí, především ze Spojených arabských emirátů. Tato bezesporu finančně velmi silná skupina lidí je ovšem pro pokojské i ostatní personál lázní problémovější, než je ta tuzemská.

Jisté hygienické návyky, nebo spíše „nenávyky“, jazyková bariéra a další požadavky arabských klientů způsobují, že pro nás platí: „Araba v lázních viděti znamená míti se na pozoru“.

Tak tomu bylo také, když do lázní přicestoval velmi vážený a bohatý Aaleyah se svou ženou Alimou, dětmi a dalšími příbuznými.

Početná skupina nejdřív odmítla apartmán, který až dosud využívali klienti právě z jejich země. Naše lázně pro zahraniční klienty vyčlenila nejen luxusní apartmány, ale také tzv. zahradní domeček, bungalov na konci parku za hlavní budovou lázní, kde tato pro lázně po finanční stránce exkluzívní klientela má své soukromí a vše, co požaduje. Právě v zahradním domečku našla skupina své zázemí.

Pro pokojskou je ubytování v zahradním domečku řehole. Domeček je bokem a například v případě nebezpečí nemá zaměstnanec šanci dovolat se pomoci. A v případě arabských klientů nikdy není vyloučeno napadení, nebo jiná ataka ze strany klientů.

A tak jsem s napětím odpočítávala já i má kolegyně, která se se mnou střídala v péči o klienty v domečku, dny, kdy bude pobyt arabských klientů u konce.

Zbýval poslední týden. Ten den jsem měla odpolední směnu. Přišla jsem do společné šatny pro pokojské a nemohla jsem si nevšimnout zvídavých pohledů mých kolegyň.

„Máš jít ihned do kanceláře generální,“ řekla mi jedna z kolegyň po chvilce.

„Do kanceláře generální ředitelky?“ Byla jsem šokovaná. Za pět let, po které jsem pracovala v lázních, jsem nikdy v této místnosti nebyla a jen vzdáleně jsem tušila, kde se nachází. Ale příkaz je příkaz a já byla malý pán na to, abych se mu vzpírala.

Se svíravým pocitem u žaludku jsem stoupala schod po schodu k místnosti hlavní paní, která svou pevnou rukou vládla nad celým chodem našich lázní.

Ihned po vstupu do místnosti mě oblil pot. V koutku místnosti seděla na židli mimo jiné i má kolegyně Radka a plakala.

„Copak se stalo?“ chtělo se mi zeptat. „Provedly jsme snad něco?“

Brzy jsem se dozvěděla, proč tu vlastně jsme. Aaleyahovi, našemu arabskému klientovi, o kterého jsme se v zahradním domečku staraly, se z nočního stolku ztratilo šedesát tisíc korun v hotovosti!

„Co nám k tomu řeknete?“ zeptala se mě paní generální.

Mé tělo ovládl třas. Nikdy, skutečně nikdy bych se nedotkla ničeho, co mi nepatří! Nikdy bych nemohla krást v práci! Vždyť já a Radka jsme byly jediné, na které nyní dopadla tíha viny. Po pěti letech práce bez poskvrnky jsme byly postaveny před problém. A nebyl to lecjaký problém. Pokud budeme uznány vinny, musela by každá z nás uhradit polovinu ztracené sumy. Při směšném platu bychom musely pak čtvrt roku pracovat vlastně zdarma.

„Já nikdy nic nevzala! A jak znám Radku, tak ona taky ne.“ Mrkla jsem na Radku, která se krčila v koutku. „Za ty roky, co tu dělám, jsem měla mnohokrát možnost něco vzít. Našla jsem nejednou peněženku i s penězi na chodbě a poctivě jsem ji vrátila. Proč bych kradla peníze z domečku, o který se starám, když si můžu být jistá, že vina padne na mě a mou kolegyni? A pan Aaleyah má na pokoji trezor! Nechápu, proč měl peníze někde volně položené.“

Pan Aaleyah skutečně trezor nevyužil, ač měl od něj klíčky. A tak naše další cesta vedla na kriminálku, kde nám potupně vzali otisky prstů a byly jsme odeslány zpět do práce s tím, že věc je v šetření.

Nezbavili nás pracovních povinností, nepostavili nás mimo službu. A tak jsme já i Radka nadále vykonávaly své povinnosti. Jen na zahradní domeček byla přidělena jiná pokojská.

Tři dny jsem nezamhouřila v noci oko, měla jsem žaludeční problémy a nemluvila doma s rodinou. Byl ze mě uzlíček nervů, a Radka na tom byla podobně.

Denně jsem sepisovala výpověď ze zaměstnání s odůvodněním, že „tam už nebudu“.

„Ale to pak jako bys přiznala, že jsi peníze vzala ty,“ namítal můj muž.

A tak jsem znovu a znovu výpověď trhala na cáry, abych vzápětí začala psát novou.

Přestala jsem chodit na obědy, protože jsem měla pocit, že se na mě dívá přes prsty i servírka, která nám obědy nosila. A vyhýbala jsem se lidem.

Až po čtyřech dnech, které byly k nevydržení, přišlo vykoupení. Pan Aaleyah své peníze našel. Nebyly v zásuvce nočního stolku, do které si je, dle svého tvrzení, uložil. Zapomněl, že onoho dne, kdy peníze viděl naposledy, si je vložil do obálky a umístil do svého cestovního zavazadla s tím, že jeho pobyt v lázních končí a mohl by hotovost zapomenout na pokoji.

Omluvy jsme se já, ani má kolegyně Radka, nedočkaly. Ale úklidu v zahradním domečku jsme se zbavily navždy. S odůvodněním, že nemáme zájem o další nedorozumění se zapomnětlivými klienty, jsme obě odmítly starost o zahraniční klientelu a od té doby nám vrásky na čele přidělávali už jen Češi.