Od svých šesti roků nosil manžel trvale dioptrické brýle v důsledku silné krátkozrakosti. Je to nevýhoda, která ztěžuje jak studium, tak zaměstnání, manžel byl navíc přesvědčen, že krátkozrakost je dědičná. Nošení silných dioptrických brýlí jej zbavil v 72 letech primář MUDr. Pavel Stodůlka ze soukromé oční kliniky.

Jakmile začal manžel chodit do první třídy, bylo jisté, že bez dioptrických brýlí se neobejde, a tak začal nosit tuto pro něj nezbytnou pomůcku, která mu alespoň trochu nahrazovala to, co bez brýlí velmi špatně viděl. Obecnou, střední a také průmyslovou školu si odseděl vždy v první řadě, aby viděl na tabuli, ale hlavně na to, co tam pan učitel napsal. I když byl silně krátkozraký, byl odveden a odsloužil si dva roky základní vojenské služby jako štábní písař a voják beze zbraně. To bylo v důsledku toho, aby  někoho nezranil. A život šel dál.

Nastoupil jako technik do cukrovaru a posledních pět let před důchodem pracoval jako bezpečnostní technik v masném průmyslu. I během zaměstnání mu brýle dělaly potíže, protože hlavně v cukrovarech během kampaně se střídaly teploty, což mělo za následek soustavné čištění zarosených brýlí. Za roky nošení byl již na všechno připraven, ale bylo velmi nutné dávat pozor na rozbití této jeho nezbytné pomůcky. Vždy záviděl každému, kdo nemusel nosit brýle, a kdyžtak jenom na čtení.

Když se nám narodil první vnuk Jakub, manžel si přál, aby nebyl krátkozraký a nemusel být odkázaný na dioptrické brýle. Byl totiž přesvědčen, že krátkozrakost je dědičná. Jeho předtucha se vyplnila a vnukovi se přihodilo to, co jemu, když začal chodit do první třídy. Jakub musel nosit dioptrické brýle, které mu hodně překážely ve sportovní činnosti a později v učení na kuchaře. Poněvadž manžel nechtěl, aby měl na svého dědu špatné vzpomínky, že po něm zdědil krátkozrakost, přispěli jsme mu poloviční částkou na laserové odstranění krátkozrakosti na oční klinice. Když pak popisoval zážitky, co všechno nyní bez brýlí vidí, manžel byl nadšený a jeho pocity jsem si nedovedla představit. Na manželovi bylo vidět, že stále myslí na operaci i on, zda také nepokusit štěstí... Já jsem byla pro, ale manžel stále uvažoval, zda v 72 letech to má ještě cenu. Ale zrak se mu stále zhoršoval, již měl 13 dioptrií, a tak padlo poslední rozhodnutí – JDU NA OPERACI.  

Po předchozím sbírání informací na internetu se objednal na oční kliniku. Vše probíhalo vcelku rychle k jeho i mé spokojenosti. Během vyšetření se však ukázalo, že mimo silnou krátkozrakost má manžel také šedý zákal a slabou sítnici, kterou bylo nutno laserem předem zpevnit, aby operace byla úspěšná. Po půlročním vyšetřování nastal vytoužený den 12. 1. 2010, kdy manžel v 72 letech nepotřeboval na běžnou činnost dioptrické brýle. Stal se zázrak nebo za to může špičková technika ovládaná šikovnýma rukama primáře MUDr. Pavla Stodůlky?

Ano, druhá možnost je správná. Celá operace obou očí trvala 30 minut a po řádném seznámení a předání pokynů jsme odjížděli po hodině a půl domů. Člověk, který nezažil takové překvapení, nikdy nepochopí, co znamená dobře vidět. Ráno, když se manžel podíval z okna na nedaleký kostel, nejenže viděl věžní hodiny, ale zjistil i to, kolik je hodin, a srdce se mu rozbušilo radostí. Po dobu 41 let, co zde bydlíme, toto z okna domova moc neviděl. Operací mu bylo včetně šedého zákalu odstraněno 11 dioptrií a nyní používá pouze brýle do dálky o dvou dioptriích.

Člověk, který nezažil tuto změnu, nemůže ocenit nový pohled na svět bez dioptrických brýlí. O tom, že si na tento nový stav musel manžel zvykat, svědčí i skutečnost, že si ještě po půl roce bez brýlí chce každé ráno v koupelně před umýváním instinktivně sundat brýle. Zde se potvrzuje to, že zvyk je železná košile.

Jelikož jsem celému vyšetření včetně vlastní operace byla přítomna, chtěla bych svým i manželovým jménem poděkovat všem pracovníkům kliniky za nevšední a mimořádnou ochotu a opravdu lidské jednání s pacienty. Na tuto kliniku by mohlo jít hodně zdravotnického personálu na stáž, aby viděli, jak jednat s pacienty. Manželovo nadšení z úspěšné operace a ukázkového jednání personálu včetně doktorů vyvrcholilo druhý den, kdy se telefonicky ptají na zdravotní stav a na to, jak se pacient po operaci cítí. Takového zájmu se manžel dočkal za svého života až v 72 letech. Každému, kdo trpí krátkozrakostí a chce vidět ten „zázrak“ po operaci, vřele doporučujeme, aby obětoval čas a finance na něco tak úžasného.