Brýle nosím od třetí třídy a to možná díky vlastní
hlouposti, i když bych se k nim věkem nejspíš stejně dopracovala, ale možná
o něco později. Moc se mi totiž brýle zalíbily, myslím, že tenkrát na Nadě
Urbánkové... J.
Tak jsem při kontrole očí u lékaře schválně četla písmenka špatně (ta nejmenší), čímž jsem se k brýlím a ke své první čtvrt dioptrii dostala... Poblázněnost z brýlí mi vydržela chvíli, pak mně začaly překážet a posměšky spolužáků (brejlovče, brejloune) mi taky nebyly nijak příjemné. Proto jsem brýle různě zapomínala, schovávala, jednou i nechtěně (ha, ha) rozbila a nijak zvlášť mi nechyběly.
Ovšem oční doktorka byla jiného názoru, takže když při další kontrole (mamka s námi chodívala pravidelně) byl zrak zase o něco horší, dioptrie se zvýšily a doma se zvýšila i kontrola jejich nošení. To už jsem je přímo nenáviděla, naši na tom nebyli s penězi nijak dobře, takže mi kupovali vždy ty nejlevnější obroučky, co šly a podle toho jsem si v nich taky připadala a nesnášela je L
Se střídavým nošením a nenošením (později jsem brýle kombinovala i s kontaktními čočkami) brýlí jsem to vydržela asi do mých 20 let, postupně jsem dopracovala až ke 4 dioptriím, ale jak to šlo, chodila jsem bez brýlí, protože jsem se pořád za ně styděla. Taky mi v tu dobu pár známých řeklo, že jsem nějak nafoukaná, ve městě je přehlížím a neodpovídám jim na pozdrav. No jo, já je prostě bez brýlí „neviděla“. Z tohoto laxního přístupu mě vyléčil až můj pracovní „téměř úraz“.
Po škole jsem nastoupila jako zapisovatelka k soudu, kde se opravdu 8 hodin psalo a psalo, tenkrát na psacím stroji samozřejmě. Veškeré protokoly musely být bez chyby, takže jsem často využívala opravný bílý lak, podobný laku na nehty. Ten bylo zapotřebí občas naředit, tehdy ředidlem, dnes už to jde i vodou. Lahvička ředidla byla malinká, s korkovým špuntíkem, který se zatlačoval dovnitř. Tak tlačím na špuntík, tlačím a najednou střík... jak jsem byla nad psacím stolem těsně nakloněná, ředidlo jsem rázem měla v oku. Běžela jsem rychle do umývárky, 5 minut si oko vyplachovala pod tekoucí vodou, ale pálilo pořád stejně, takže mě pak podnikový řidič odvezl do nemocnice na oční oddělení. Tam mi oko vyčistili odborně, dostala jsem na 2 dny pásku přes oko a radu od paní doktorky, abych se příště radši držela vařečky... cha, cha. Lékařka nějak nemohla pochopit, o jaké ředidlo vlastně šlo.
Dnes už mám rozum a brýle nosím normálně, mám několikery: staré na doma a na cvičení, lepší na ven a do práce. Pro srovnání a pro zasmání přikládám fotky s brýlemi „tehdy“ a „teď“. Na té školní fotografii stojím ve druhé řadě třetí zleva.. J
Krásný mrazivý den přeje Telelot