Od ohniště k indukci

Kuchařské řemeslo patřilo vždycky k řemeslům váženým. Už v okamžiku, kdy člověk ve čtvrtohorách poznal, že maso upravené na ohni chutná lépe, se začala psát historie kuchařství. Spolu s ní se vyvíjely i kuchyně, kuchyňské pomůcky a náčiní. Ve starodávných záznamech máme možnost se setkat s původními recepty, některé z nich byly dokonce návodné ve formě názorných reliéfů. Povolání kuchařské je doloženo na počátku 3. tisíciletí před naším letopočtem.

Ve známých starověkých civilizacích jakými byla například Mezopotámie, Egypt nebo Palestina dokonce fungovaly jakési velkovyvařovny, které měly zajistit stravování většího počtu obyvatel. Najíst se sem chodili dělníci a řemeslníci pracující v králových službách, početné dvorní družiny, kněží v chrámech. Jakpak jim v dobové závodní kuchyni chutnalo se dnes už nedovíme, podle vzletných popisů hostin je možné ale vytušit, že šlo o věc příjemnou. V 5. století př. n. l. spatřila světlo světa první kuchařská kniha. Psána byla v jazyce sanskrtu, nejstaršího ze starých jazyků. Kuchaři a kuchtičky zde našli receptury a důležité rady o tom, jak připravovat dobré pokrmy. Jídlo bylo v té době pravděpodobně připravováno na zvláštně upravených ohništích, hospodyně používaly i přenosná kamínka z pálené hlíny. Nádobí bylo zprvu hliněné, později bronzové a železné. Nejstarším z kuchyňských nástrojů je dřevěná míchací hůlka.

Základem každé kuchyně je samozřejmě ohniště, do kterého se přikládá dřevo. Zprvu byl oheň otevřený, dým byl odváděn otvory ve stropě. Těmto kuchyním se pro množství popela, dýmu, mastnoty a sazí říkalo černé. Následovaly různé pece, pícky, ohniště krbového typu a kamínka, ale do skutečných kamen se oheň podařilo uzavřít až v 17. století. Důležitou součástí byla digestoř, kuželovitě se zužující komín, který odváděl kouř na střechu. Práce kuchařů byla těžká, od neustálého stání a ohýbání v předklonu trpěli bolestmi zad. Stěžovali si na nevyváženou teplotu, zepředu na ně sálal oheň z ohniště a zezadu na ně šel chlad ze zadních kamenných místností. V průběhu 19. století se vařilo na pecích s ohništěm krytým kovovými pláty.

A koncem tohoto století se kuchyně dočkaly i dalšího převratného vynálezu. Byl jím plyn vyrobený v plynárně z uhlí a do domácnosti přivedený potrubím. Hojněji se používalo i uhlí kamenné. Do lidských kuchyní vstoupila modernizace. Změnil se jejich vzhled, staly se součástí životní kultury. K dostání bylo množství nádobí, náčiní, pomůcek i jednoduchých stroječků, které ulehčovaly a zjednodušovaly vaření. Na přechodnou dobu vznikaly kombinované sporáky na uhlí a plyn, ale s příchodem dalšího převratného vynálezu - elektřiny - i ony postupně vymizely. Od třicátých let jsou elektrické vařiče běžnou součástí našich domácností, vaření bylo možné na plynu i elektřině. První typy vařičů byly značně poruchové, odporové dráty vyrobené z platiny snadno popraskaly. Problém vyřešil až vynález topné spirály ze slitiny železa, niklu a chrómu. Dalším vylepšením byla vícestupňová regulace teploty. V osmdesátých letech se stal hitem a novinkou indukční sporák. Lesklá keramická deska se zbavila hořáků i plotýnek. Z lidských kuchyní tak vymizelo pověstné teplo rodinného krbu. Věc, kterou se žádnému z konstruktérů ještě vyrobit nepodařilo, tu si musíme ohlídat sami.