Má dcera studuje zdravotnickou školu. Když před rokem začala v naší zemi pandemie covidu, doufala, že nebude muset jít do nemocnice a setkávat se s takto nemocnými lidmi. Měla strach o zdraví své i zdraví svých blízkých. Sama má své zdravotní problémy a bála se nemoci, na kterou se umírá.

Když ale nemoc postupovala a brala životy nejslabších a nejohroženějších, a ubývalo zdravotníků, kteří se mohli o nemocné postarat, byla na vážkách. I škola, kterou dcera navštěvuje-nenavštěvuje, když je dnes fyzická docházka nemožná, byla požádána o pomoc.

Ředitel rozhodl tak, že pomoc v nemocnicích je pro studenty dobrovolná. Má dcera nakonec byla mezi prvními, kteří se ke službě v nemocnici přihlásili.

„Uvědomila jsem si, že ti lidé pomoc potřebují. Jsou to příbuzní lidí, pro které jsou vším na světě. Bylo by hloupé se kvůli vlastnímu strachu nepřihlásit,“ vysvětlila mi dcera svůj krok. A já s ní souhlasila. Byla jsem na svou dceru velmi hrdá, i když jsem se o ni bála.

Dcera pravidelně navštěvuje nejen covidovou jednotku v krajské nemocnici, ale i ostatní oddělení, kde pomáhá. Celé dny pracuje v ochranných pomůckách a často chodí domů vyčerpaná. Přesto jí to i mnohé dává. Nejednou přišla domů s dobrou náladou a vyprávěla nám o pacientech, kteří se po týdnech i po delší době vrátili z pozice hadrových panenek zpět do života. Každého má dcera více či méně poznala. Vyprávěla mi o babičkách, které měly doma širokou rodinu. Museli jim vysvětlovat, že za svou blízkou nikdo z nich nesmí. Povídala i o dědečcích, kteří stále doufali, věřili, že se brzy vrátí domů, a nakonec nad nimi nemoc zvítězila. A vyprávěla i o mladších lidech, kteří s nemocí bojovali a ocitali se na hranici života a smrti. Docela nedávno dceři přirostla k srdci jedna stará paní. Ta si mou dceru pletla s vlastní vnučkou. Prý měly obě stejné oči.

 „A paní Gryšková má taky pejska. Domluvily jsme se, že až ji pustí z nemocnice domů, ukáže mi ho,“ řekla dcera pyšně a těšila se na uzdravení staré paní.

 Nedávno přišla dcera domů a odmítala jídlo. Téměř nemluvila, jen pozdravila a zavřela se ve svém pokoji. Nedalo mi to, a šla jsem za dcerou. Jako máma poznám, když ji něco trápí.

„Babička Gryšková umřela,“ řekla dcera a po tvářích jí stékaly slzy. Bylo to poprvé, kdy dcera pro některého z pacientů plakala. 

„Držela mě za ruku a říkala mi „Pavlínko“. To jsem říkala, že se tak jmenuje její vnučka? Držela mě a nechtěla se pustit. Viděla jsem jí v očích, že bojuje, nechce umřít. Přála jsem jí, aby se ještě mohla setkat se svou vnučkou. Myslím, že na konci měla silné bolesti. Sice jsme jí je tlumili, ale i tak jí to bolelo. A jejího Brita už neuvidím.“

Muselo to přijít. Má dcera není ještě tak obrněná, aby jí smrt oblíbeného pacienta neotřásla. Musela se s tím setkat. A myslím, že to nebylo naposledy, co dcera takto plakala. Vždyť umírají mladší a mladší lidé.

Minulý týden přišla dcera a měla úsměv na tváři. Jednak se pár pacientů vrátilo z covidové jednotky zpět do života, a jednak se setkala s Pavlínkou. Vnučka paní Gryškové s ní chtěla mluvit.„A víš, že má skutečně oči jako já?“ usmívala se dcera.

Babička prý vyprávěla po telefonu své vnučce o sestřičce z oddělení, která se zajímala i o Brita. A tak přišla vnučka mou dceru pozvat k sobě. Vzala si po odchodu babičky Brita k sobě domů. Nikdy by se ho nezbavila.

„Tak jdu zítra za ní s naším Alíkem. Domluvily jsme se, že se půjdeme projít se psy do lesa, než nám i to zakážou,“ řekla dcera.  A pak tiše, téměř neslyšitelně, dodala: „Já myslím, že by babička Gryšková byla moc ráda, kdyby nás viděla.“

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10