Odložená operace

Letošní rok je poněkud nešťastný. Hlavně zdraví vynechává, už jsem asi stará. Tak se stalo, že místo oslavy svých padesátých narozenin jsem musela záchrankou na pohotovost. Praskla jsem si totiž meniskus. Protože mi byla indikovaná operace, v letošním roce už třetí, modlila jsem se, aby mě nevyhodili ze zaměstnání. Žádný zaměstnavatel zdravotně nepoužitelného zaměstnance nechce. Snad mi to vyjde a já si práci uhájím, uklidňovala jsem se.

Operace nikdy nebyla hned. Časem se to, zdá se mi, horší. A tak jsem si vyslechla verdikt, že pokud pojedu na operaci do jiného města a podstoupím ji v centru jednodenní péče, kde nebudu mít nárok ani na nocleh po operaci, zajistím si dopravu v doprovodu sama, můžu ji mít už za měsíc. Jinak bych musela čekat půl roku až rok. Co jsem měla dělat? Čekat půl roku nebo i rok jsem skutečně nemohla. To bych si jistojistě podepsala výpověď. A kdo by mě potom živil, když jsem sama? Tak jsem na operaci kývla. 

Celý měsíc sedím doma, šetřím nohu a vyhýbám se lidem, abych náhodou někde něco nechytla. Vycházky mám předepsané, abych si alespoň nakoupila, ale jím tři dny staré rohlíky, abych nákupy stlačila na minimum. Konečně jsem se dočkala a já dnes vyrazila na předoperační vyšetření. Zdravá! Po příchodu zaregistruji plnou čekárnu pacientů. Většina jich, určitě, jde za lékařem, a ne pouze na odběry. A tak jakmile vyšla zdravotní sestra, pozdravím a slušně jí sdělím, že jdu na objednané předoperační vyšetření. Ona sama mě na něj objednala. „Já nestíhám. Všichni jdou na krev, tak si sedněte a čekejte.“  

Z těch „všech“ se nakonec vyklubal jeden pán. Všichni ostatní šli totiž k lékaři. Já nicméně čekám v čekárně. Během toho přišly dvě ženy. Jedna byla v mém věku, možná starší, a druhá ve věku mé mámy. Seděly v čekárně asi deset minut, možná déle, než konečně sestra otevřela dveře. Paní jí bez uzardění sdělila, že přišla s maminkou, která má dva týdny šílené horečky a cítí se moc zle. Celou dobu stará paní silně kašlala.

 „A dělala jste si test?“ ptala se sestra. Samozřejmě, že myslela na covid. Kdepak, to paní ani nenapadlo. Zřejmě chtěla ušetřit. „A vy nemáte ani roušku? Tak jste měla zavolat!!!“ 

Sestra instruovala paní, aby šla okamžitě na druhý konec čekárny. Sestra i lékař se ihned ozbrojili respirátory. Co na tom, že paní na nás pomalu čtvrt hodiny plivala viry, bacily, nebo co ji trápí. Byla jsem extrémně naštvaná. Tak jestli je paní pozitivní a nakazila mě, mám utrum s operací, a tím stoprocentně i po zaměstnání.

To jsem také sestře řekla, když mi brala krev. Já sama mohla čekat i dvanáct hodin, o to nešlo, jsem na nemocenské. Ale právě proto jsem upozornila, proč jsem přišla, abych se před operací nemohla nakazit. Při odchodu mi jedna z pacientek dala dobráckou radu: „Kdybyste zavolala, tak vás lékař objedná na určitý čas.“

No a tak jsem jí oznámila, že jsem v čekárně byla před měsícem osobně. Sestřička mě objednala a já dnes, v den objednání, přišla tak, jak jsem měla, ještě o pět minut dříve. „A vidíte, jak to dopadlo,“ řekla jsem smutně, pozdravila jsem na rozloučenou a belhala se k východu. A teď trnu, co bude dál. Nyní končím, pardon, jdu kašlat. Nějak mě totiž škrábe v krku a zdá se mi, že mám horečku…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10