Konzultace s lékařkou proběhla v pořádku, jen mne lékařka upozornila, že léčba bude dlouhodobá.
Zaplatila jsem poplatek a s recepisem od lékařky jsem zamířila do lékárny.
Krize - nekrize, v našem městě je lékáren opravdu hodně, stejně jako hospod a restaurací, a pokud jsem si všimla, obojí jsou stále plné. Zajásala jsem proto, když v té mé lékarně byla fronta u výdeje léků za hotové, a u pultu na předpis stála jedna babička.
Těšila jsem se tudíž, že budu odbytá rychle. Babička podala recept paní magistře, ta jej prohlédla a pak povídá: "No jo, ale tohle já opravdu nepřečtu! Ten doktor píše čím dál hůř a škrábe jak kocour....."
Babička nic neříkala, jen trpělivě čekala, co bude dál.
Ovšem pokud jste čekali, stejně jako já, že paní magistra zvedne telefon a u dotyčného lékaře si ověří, o jaké léky se jedná, jste na omylu. Magistra totiž otevřela pojízdná šuplata plná léků a před babičku na pult položila několik barevných krabiček.
"Je to ono?" zeptala se té babičky!
Babička chvíli nerozhodně přemýšlela a pak povídá:
"No já nevím, asi jo, neměla bych jít domů a podívat se, které to jsou?" Nevycházela jsem z údivu - spíše bych čekala, že půjde znovu za lékařem pro čitelnější předpis!
Babička si nakonec léky vzala, a přišla řada na mně. To se mě stát nemůže, říkala jsem si, moje lékařka píše krásně úhledně, název léků jsem přečetla bez potíží dokonce i já. Paní magistra přede mne položila léky, a pak mne čekal další šok - "Tak to máme za 398,- Kč", povídá lékárnice.
"To snad není možný, tolik?" vytřeštila jsem údivem oči.
"No prosím!" povídá paní magistra, podávajíc mi účet a přísně na mne pohlédla: "To vám lékařka neřekla?"
"Neřekla!" povídám já zoufale.
"A to vám ještě pojišťovna doplácí 400,-Kč!", pronesla magistra důrazně.
No vida, říkala jsem si, jak je ta moje pojišťovna hodná! Doplácí dokonce o 2,- Kč více než já! Jenže příjmy pojišťovny a ty moje se opravdu nedají srovnat! A svou nemoc jsem si nezpůsobila sama ani zhýralým životem.
Tak, co teď, říkala jsem si. Buď si lék vezmu a zaplatím, nebo poběžím znovu do ordinace (a kdo ví, jestli bych nemusela znova platit poplatek) a budu žádat lék bez doplatku. Pochybovala jsem ale, že takový lék existuje. Kdyby byl, určitě by mi jej lékařka nabídla. Nakonec jsem si léky vzala, zaplatila a ještě mírně otřesena jsem zamířila na zastávku autobusu.
Stály tam dvě mladé maminky a já při čekání nechtěně vyslechla jejich rozhovor, který se převážně točil okolo jejich dítek školou povinných, a navzájem probíraly jejich úspěchy a neúspěchy.
"Co z toho mýho kluka jen bude," povídá jedna, "Škrábe jako kocour! "
No vida, říkala jsem si, kdopak ví?
Po zážitku z lékárny bych řekla - škrábe jako doktor!
Kacice - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz