Odpusťte hřích a svět, rozsviťte svíčku…

Staroušek Josef si usmyslel napsat knížku o tom, jak jsme my dva přežili koncentrák. Už vydumal název: „Jak přežít v dlouhotrvající stresové situaci.“ Má to být jakýsi návod pro lidi, co trpí a žijí v beznaději. Prý mám do té knihy taky  přispět. Já si ale zatím vzpomínám jen jak jsem na něj stále myslela, a láska k němu mě možná udržela naživu.

My teď žijeme půl světa daleko od Prahy. Proč jsme se přestěhovali po válce do Kanady?

To bylo kvůli černým houslím. Než nás odvezli do Terezína, svěřil je Josef svému nejlepšímu kamarádovi z orchestru. Byly z ebenového dřeva a tam, kde končily struny, byla vyřezaná dívčí hlavička. Dědily se v rodině z otce na syna.

Tedy – když my dva jsme se tak zázračně zachránili – maminka Osvětim nepřežila – šel Josef za přítelem pro svoje housle. A ten nejlepší kamarád se zatvářil vyděšeně, když Josefa spatřil, a řekl, že housle už nemá. Někdo prý mu je ukradl.

Josef na něj dlouho nevěřícně civěl. Pak se beze slova otočil, přišel domů a oznámil mi, že se odstěhujeme z Čech. Na jiný kontinent přes oceán. Brečela jsem – vždyť jsme se sotva vrátili domů. Ale on - celý bledý – se na mě podíval velice vážně a povídá: „Elso, Bůh přikázal, aby žena poslouchala svého manžela a všude ho následovala. Tak ty pojedeš teď se mnou do Kanady.“

Zabalila jsem těch pár našich věcí, a jsme tady v Montrealu. Máme se dobře, to je pravda, nikdy jsme se tak neměli. Ale doma je v Praze.

Bydlí tam Lída. Ona po válce šla pátrat po nás do synagogy. Tam na stěně jsou jména všech židů umučených v koncentračních táborech. Lída četla na té zdi všechna jména. Hledala své židovské spolužačky z gymnázia. Našla je, až na Elsu Siebensteinovou. To jsem já. Tak poznala, že jsem naživu. Dalo jí moc práce zjistit mou adresu, od té doby si dopisujeme a je to moje jediné spojení s vlastí.

Lída byla od primy moje nejlepší kamarádka. Chodila se mnou i na schůzky s Josefem. Josef nám recitoval Shakespearovy Sonety a básně svého kamaráda z Kutné Hory Ohrensteina. Ten měl možnost včas odjet, ale zůstal v Čechách kvůli holce. Ta se s ním pak rozešla. On se bál přecházet přes ulici, přátelé ho museli převádět. Ale stejně ho neuhlídali. Zajela ho německá sanitka. Tak unikl koncentráku. Jeho básnické jméno bylo Jiří Orten.

My jsme s Josefem vždycky vyprovodili Lídu domů. Pak jsme šli k nám. Dost dlouho, protože obloha byla celá prozářená světýlky, Josef mě držel kolem ramen a recitoval svého mrtvého přítele: „…modlete se za zem, aby ji prosinec nezkrušil mrazem… když nastává čas hvězd…“ U vrat mě vždycky políbil.

Josef po maturitě vypomáhal v náboženské obci židovský, a tak předem věděl, kdo půjde do transportu. Když zjistil, že do nejbližšího jsme zařazeny my dvě s matkou, rozběhl se na gestapo a energicky si vymohl slyšení. Prohlásil, že  jsem jeho snoubenka a čekám s ním dítě. A tak on musí bezpodmínečně do téhož  transportu, aby se mohl starat o mne a nastávající tchyni. Důstojník SS byl tak šokován, že k tomu dal písemný příkaz.

Lída nás doprovázela do Dlouhé třídy k biografu Roxy a nesla můj kufr. Josef nesl svůj a zavazadlo mé matky. Ta mu nadávala, a mně co chvíli vrazila facku. Já jsem brečela, ať mě matka nechá. Josef jí taky domlouval, ale ona se na něj osopila: „Voni můžou bejt zticha, pane Federmann, zrovna voni, když mi přivedli holku do neštěstí.“ „Do jakýho neštěstí,“ povídám já, "von mi nic neudělal.“ „Ty mlč," křičela matka, "nebo ti zas jednu vrazím.“

A tak nám ta hádka zkrátila cestu a celou tu dlouhou dobu čekání, než nás odvezli. Rozptýlili jsme taky moc jiných lidí, co čekali na transport s námi. Poslouchali a zapomněli na vlastní trápení.

Ve vlaku do Terezína jsme byli namačkáni jako sardinky. Děti plakaly a mámy je nemohly utišit. Byla jsem ráda, že ve skutečnosti nejsem v jiném stavu.

V Terezíně nás tajně oddal rabín a měl dojemnou řeč, jak milující lidé stojí stále při sobě. Sousedi se tak kvůli nám uskrovnili a zařídili pro nás komůrku, kde jsme byli jen sami dva.

Terezín – to byla naše svatební cesta. Jenže nás odtamtud brzo expedovali do ghetta v Lodži – do Litzmannstadtu.  Vyděsilo nás, jak jsou jeho obyvatelé vyhublí, přepadlí. Brzy jsme poznali proč. Po celodenní práci se podávala mizerná polévka a stále menší kus chleba.

Josef se cestou z práce míjel s mou matkou a škádlil ji: „Paní Siebensteinová, u vás mi polívka nikdy ta výborně nechutnala! Není nad zdejší kuchyň!"

Matka mu nejdřív spílala neznabohů, ale rychle slábla, ztrácela. Nakonec už jen vždycky rezignovaně mávla rukou.

Za krádež špulky nití tam pověsili člověka. My se na to museli všichni dívat. Jednou jsem i já ukradla kus tkalounu – jinak by ze mě spadly kalhoty. Přišlo se na to. Ale tomu esesákovi se mě zželelo, tak jsem za trest musel stát od rána do tmy na apelplace v pozoru, bez jídla a pití. Když prvního strážného vystřídal jiný, dovedl mě i na latrínu. Ale stále mě sledoval. To bylo nejhroznější.

 Stála jsem ještě na apelplace, když vyšla první hvězda. Slabostí jsem se sotva držela na nohou. Myslela jsem, že už omdlím, a vtom jako bych slyšela Josefa:

„…aby jí noc byla praporem ve věži,

jenž vlaje do světla, když nastává čas hvězd,

aby ji milenci chválili za bolest.“

 

Tenkrát jsem byla mladá a silná, přestála jsem i ten příšerný transport do Osvětimi. To už jsem jela jen s úplně apatickou matkou. Josef musel zůstat v Lodži. Ani jsme neměli možnost se rozloučit.

Když my židé jsme se vypotáceli z vlaku na rampu, dělali tam selekci. Hodně dětí a starých lidí šlo do plynu. Taky moje maminka. Udělala jsem bezhlavě dva kroky za ní. Odstrčila mě svýma suchýma ručičkama, až jsem zavrávorala. Nevím, kde se v ní vzala taková síla.

Děti, které odváděli od maminek, strašně plakaly. A ty matky si rvaly vlasy a drásaly si obličeje.

Pořád jsem pak musela myslet na ty děti, na svou maminku, když jsem viděla kouř z krematoria. Celé noci jsem nespala. Vyčítala jsem si, že jsem byla na mámu drzá. Vždycky, když jsem se vracela od tety, ptala se matka, co jsme měli k obědu. Já to pokaždé zapomněla, schválně, a mámu to zlobilo. Teď už jsem dlouhou dobu věděla, co je hlad, a  chápala jsem moc dobře, proč se kusu žvance přikládá taková důležitost.

Ještě horší než hlad je žízeň, špína, vši, tyfus. Jednou dva dny netekla voda. Pak přivezli cisternu. Vznikla tlačenice a panika. Když jsem se konečně probojovala ke kohoutku s plecháčkem a naplnila ho, někdo do mě zprudka strčil – a hrnek mi vyrazili z rukou.

„… a Bohem opuštěn a Boha opustiv

píši vám, Karino, a nevím, zda jsem živ…“

Slyšela jsem Josefa jako ve snách, jeho hlas se mi ztrácel…

Tenkrát jsem začala mlít z posledního.

 Z jara jsme pochodovaly my ženské několik  kilometrů na polní práce mimo tábor, v hrozné čvachtanici. Brodila jsem se blátem, se svěšenou hlavou a náhle jsem spatřila na  kraji cesty něco žlutého - Podběl. Užasle jsem koukala na tu rozkvetlou krásu a pomyslela jsem si: Přece jen je Bůh.

Jenže pak mi ukradli boty. Takové bytelné, ještě z domova. Byla to pro mě moc důležitá věc – ty boty – a teď byly pryč. Neměla jsem v čem jít do práce.  Narychlo se pro mne sehnaly papírové škrpály. Brzy nasákly vodou, a přestože mi byly velké, odřely mi paty i bříška prstů.

On snad nějaký ten puchýř na noze není zas až taková tragédie. Ale pro mě to tenkrát byla ta pověstná poslední kapka. Začala jsem být ke všemu lhostejná.  Po návratu z práce jsem se přikrčila na bobku ke zdi a zavřela oči. Někdo mě vzal kolem ramen. Milada. Vážně ke mně promluvila: „Tak co je s tebou, ty naše sluníčko? Nezapadej nám!... No tak! Honem do umývárny, vstávej!“ Třásla se mnou, odvedla mě tam. Vydrhla mi hlavu, vysušila ručníkem to krátké strnisko. Uložila mě mezi sebe a kamarádku, taky takovou dobračku. Podstrčily mi skrojek chleba, mluvily do mě obě, až jsem usnula.

Ráno mi Milada dala svoje boty. Tvrdila, že jsou jí malé. Někde sehnala náplast, ošetřila mi puchýře. A skoro násilím mi nazula svoje boty. A tak jsem se zas rozšlapala po tom božím světě k životu.

Cestou na pole jsem se koukla, jestli v tom místě kvete ještě podběl. Byl tam. Josef mi jednou řekl, že vypadám jako kytička.

 

            „Znám také svoji zem. Znám radost bez příčin.

            Znám věrnost, ano, znám, leč nevím právě, kde je…“

Začala jsem zas věřit, že můj milý někde žije a že se shledáme.

Byl živ. Utekl z transportu smrti. A byl mezi těmi, kdo náš tábor osvobozovali.

Jako blesk z čistého nebe stál najednou přede mnou. Poznal mě v těch hadrech, s hlavou ostříhanou dohola, s propadlými tvářemi a kruhy pod očima. Pláč, pláč k nezadržení. Viděla jsem, že mě má pořád rád.

To, že jsme oba přežili, je tak podivuhodné a zázračné, jako sama láska.

Ale Josefovi se těžko bude psát ta kniha, jestli má být pravdivá. I jiní lidé se milovali, i jiní pocítili lidskou sounáležitost a přátelství, a přesto skončili v peci krematoria. Proč oni už nejsou – a já si tady žiju?

Nepomohla mně taky určitá otrlost, zarputilost, sobectví, se kterým jsem si nechala nazout cizí boty?

Nezachránila mě spíš náhoda a velké štěstí?

Já myslím, že to bude všechno dohromady a ještě něco navíc, čemu nerozumím.

A byli my jsme vůbec zachráněni celý? Doopravdy? Když ano, tak proč jsme se třeba nikdy neodvážili mít dítě? A proč jsme měli strach vyhledat Lídu po návratu do Prahy?

Teprve z psaní od Lídy jsem se dověděla, jak to dopadlo s tím člověkem, co zapřel Josefovi černé housle. Hrál na ně po hospodách, hodně pil, pořád víc. Jednou ve svém bytě se na ty housle svalil a dočista je rozmačkal. Pak umřel. Asi ho trápilo svědomí.

„Čas neléčí, když nechce. Čas je šarlatán.“

Pane, Bože zástupu! Jak je možné, že jsme přežili tu hrůzu?