Odvaha pomáhat

Sedím u večerních zpráv, před sebou misku s oříšky a sleduji, co dnešní den přinesl. Poslední dobou večer sedávám u televize jen zřídka. Většinou v tuto dobu usínají naši kluci, a já si spíš užívám blaženého světa pohádek a dobrých konců.

Dnes ale manžel prohnal dětičky v čerstvě napadaném sněhu. Na chalupě doplnili do krmítek slunečnicová semínka sýkorkám, letos je jich tam snad celé hejno. Dvouletý Vítek stojí pod stromem, na kterém se chystá ptačí hostina a nadšeně poskakuje. Z reakce malých modrých opeřenců je nadšený. Ptáci se ho vůbec nebojí. Přilétají vždycky jeden po druhém, usednou na bidýlko, zobou zrní i lůj. Všude ticho, klid a mír. Na modré obloze se objevilo slunce a já ve vzduchu ucítila jaro. Vím, je ještě daleko, ale jak mě po tváři pohladil větřík, měla jsem dojem, že se už kouskem očka na nás dívá. Na zbytcích sněhu se dalo i bobovat. Po blátě to jede přeci taky docela dobře.
A tak nebylo divu, že nám děti usnuly i bez pohádky. S úmyslem doplnit si mezery v politickém, společenském i sportovním dění se pohodlně zabořím do sedačky. První zpráva je ze zahraničí. Dillí. Zbitá a znásilněná studentka. Přesto, že zoufale přes okno autobusu, který se stal pastí pro ni i jejího přítele prosila o pomoc, nenašel se nikdo, kdo by byl ochoten pomoci. Co je to probůh za lidi, říkám si a v duchu uvažuji, kolik lidí by nebylo hluchých a slepých k násilí u nás. Našli by se. Určitě. Já vím, že ano.                                Z vlastní zkušenosti ale vím, že nabídnutá pomoc se může obrátit i proti vám. Je to už pár let, co jsem s kočárkem projížděla parkem. Bylo ještě brzy. Malého synka čekaly odběry krve. Lednový den, mrzlo až praštělo a na jedné z ojíněných laviček spal muž. Pod hlavou balíček novin nejspíš vytažený ze sběru, jako peřina posloužila rozložená krabice od nějaké elektroniky. Když jsem projížděla kolem něho, mírně zasípal. Udělala jsem ještě dalších pár kroků, ale nedalo mi to. Vrátila jsem se, sáhla mu na rameno a oslovila ho. Možná potřeboval pomoc. Na to, co nastalo, vzpomínám hodně nerada. Chlap doslova vystřelil z lavičky, natáhl ke mně napřaženou ruku a řval jako pominutý. Ať ho nechám na pokoji, co do něho ryju, co si to dovoluju ho budit. A ten slovník. Vyděšený Vítek v kočárku křičel, hulákal i chlap a jeho ruka se ke mně blížila. Myslím, že jsem v tu chvíli překonala rekord v běhu s dětským kočárkem po setmělém parku, mráz nemráz. Zajímavé bylo to, že se potichoučku vytratili lidé, kteří tudy ještě před chvílí procházeli.
Byla to náhoda? Nechce se mi věřit, že by se v našem malém městě nenašel jediný člověk, který by byl ochoten pomoci matce s dítětem. Strach je veliký učitel a já si vzala poučení. Pokud bude pomoc potřeba, pomůžu, ale budu velmi opatrná. Raději zavolám na některé tísňové číslo a poradím se. Počkám na příjezd sanitky i policie, ale do „větších akcí" se sama asi už pouštět nebudu. Přece se nenechám v parku zbít. Co na to říkáte Vy? Odsoudíte mě, milé Chytré ženy?