Spousta lidí hledá nějaký smysl, který by to životní
putování mělo mít. Já nehledám. Proč taky? Proč pořád chtít víc? Copak nestačí,
co mám? Proč hledat hlubší smysl tam, kde je smysl zjevný? Copak nestačí prostě
žít? Ráno vstát a usmát se na modrou oblohu nebo se zamračit na déšť?
Dopoledne
odvádět práci, která mě živí a která mě občas naplní a občas ve mně vyvolá
pocity beznaděje? V poledne si pořádně vychutnat oběd (když se mě někdo
zeptá na mé hodnoty, vždycky s úsměvem odpovím, že je pro mě v životě
nejdůležitější rodina a hned po ní jídlo)?
Odpoledne dostat mlaskavou pusu od dětí a v okamžiku povinného objetí, kterému se manžel útrpně poddá, přivonět ke kůži na jeho krku? Copak nestačí užívat si okamžiky? Copak je to tak málo? Někdo se možná zeptá, co mi s takovým přístupem zůstane. Zůstanou mi krásné vzpomínky. Někdo by možná dodal, že si s sebou ty vzpomínky odnese do hrobu. Já ale ne. Až zemřu, bude konec a já nebudu zklamaná ani nešťastná, že jsem nehledala víc, protože už prostě nebudu. Nebude nic.
Je ale zajímavé, že když si pro zábavu píši povídky, málokdy se vyhnu nějaké vyšší moci a vůbec nic nemám proti bohům a andělům. Sny jsou to místo, kde může existovat cokoli, ale v mých snech nedává vyšší moc životu smysl. Právě naopak. Ona mu ho bere, tím že činí rozhodnutí za lidi. K čemu by mi byl život, který bych nemohla žít podle svého?
A co vy? Jaký je podle vás smysl života?
Autor:KatyRZ