Olympiáda u Černého moře...

Nevím, kdy Vás, milé přítelkyně, přátelé, tato moje úvaha navštíví, píši ji krátce před zahájením letošních zimních olympijských her. Ať se stane to či ono, zpravidla to v člověku obecně a u mne konkrétně vyvolává nějaké asociace, připomínku, někdy dokonce i jakous- takous myšlenku. V tomto případě dvě - vzpomínka na Soči - místo konání tohoto sportovního svátku - byl jsem tam na pár dní v roce sedmašedesátém minulého století - „odskočili“ jsme si tam z moskevského hornického kongresu a výstavy. Zasloužilo by si to zvláštní článek, tak možná někdy příště.
         
Druhé spojení - já a zimní sportování - o to tu dnes půjde. Já a sportování obecně - tedy mimo tu zimu - necháme to na dobu her letních, tedy za dva roky - já vím, troufám si odkládat na dlouho, jako Nasredin Hodža, který slíbil jistému sultánovi, že naučí mluvit za pět let osla a nechal si na to konto vyplatit velký foršus. Na námitku přátel, že se mu to nemůže podařit a může být o hlavu kratší, odvětil: „Moji milí, pět let je dlouhá doba, ve které můžu umřít já, nebo sultán, konečně je docela možné, že chcípne ten osel!“

Omlouvám se za odbočení, vracím se k mému  sáňkování, lyžování a bruslení. Zvládal jsem tyto sporty jako každý správný valašský ogar, s vybavením, které přinášela doba a umožnily finanční prostředky ajznboňácké rodiny. První skutečné sáně byly laťkové rohačky, vzaly za své při krkolomném sjezdu z „Němčíkova kopce“, což bylo místo, kde údajně stála středověká tvrz, z níž se z naší dědiny vládlo dokonce i pozdějšímu okresnímu městu. První lyže byly jasanové, s řemínkovým vázáním na obyčejné komisňáky, tatínek dostal protekčně jedny fasované v malém čísle - stejně potřebovaly vycpat.

Brusle - pamatujete někdo ještě „šlajfky“? Sotva, ale nechejte si o nich vyprávět. Byly na klíček, přišroubovaly se na stejné boty - viz lyže - někdy to dopadlo tak, že ulítl i podpatek. Prvních bot s bruslemi jsem se dočkal až v učení, na pracovní boty s koženou podrážkou mi brusle „z druhé ruky“ přišrouboval všeuměl táta. Ty boty byly navíc ze surové kůže, po důkladném promaštění změkly jako papuče, seděly na noze naprosto perfektně a byly spolehlivé i při hokejových utkáních nás, kamarádů, co jsme spolu mluvili - sjížděli jsme se na konci týdne z různých učňáků a scházeli se na námi milované a zamrzlé Bečvě k zápasům tvrdým, ale férovým.

Hokejky bývaly tehdy buď rukodělné, případně získané od mezříčských hokejistů - naštíplé nebo nalomené, námi oplechováním a ovázáním uvedené do provozuschopného stavu. Svépomocí jsme dokonce postavili jednou mezi činžáky i mantinely ohraničené kluziště a nebylo nám zatěžko jít vytvářet led v nočních hodinách - holt, byli jsme ryzí amatéři.
Na lyže jsem nezanevřel ani později. Dlouho jsem se chlubil, že na lyžařském výcviku - to bylo ve čtyřiapadesátém - jsem nejrychleji vystoupal z Visalají až na Travný - zájemce o podrobnosti odkazuji na „písí“, přičemž jsem předběhl nejen své spolužáky, ale i instruktora, který měl navíc lyže opatřené tuleními pásy proti sklouznutí. Méně jsem už dával na vědomí, že při sjezdu jsem jednou zahučel do kosodřeviny a dvakrát raději upadl, protože fofry, jaké to vzalo, se zdály příliš nebezpečné. Ještě po čtyřiceti letech od ukončení školy jsme s kamarádem Standou Š. z Frenštátu vzpomínali na to, jak jsme na zmíněném „lyžáku“ byli v družstvech třetí z osmi při SZBZ /sokolovský závod branné zdatnosti/ na trase Visaláje, Bílý Kříž, Švarná Hanka /to je prosím chata, oblíbená Petrem Bezručem/ a zpět. Za boha jsme si ale nevzpomenuli, kdo byl třetím v partě - co se dá dělat.  
        
O rok později bylo mé lyžování katastrofické. V ocelárně, kam jsem nastoupil, nechtěl nikdo - tuším, že v lednu - do Tater. Aby poukaz nepropadl, do Starého Smokovce jsem, zásluh na budování nemaje, musel odejet já. Nelitoval jsem, tehdejší odborářské rekreace měly něco do sebe. Bohužel, sestava neodpovídala mé době her a malin nezralých. Kdo by to byl řekl, že krátký čas přinese změnu zásadní - v létě téhož roku jsem byl již šťastně ženat - no vydrželo to dodnes.          
Zkrátím to - v Tatrách se tehdy natáčel Anděl na horách, byli jsme požádáni, abychom se pestře oblékli a na Solisku - turisté znají, laikům to nic neřekne - vytvářeli barevnou kulisu hereckému umění pana Marvana a spol. Rozmary počasí nebo pana režiséra - z natáčení sešlo. Zbývalo lyžování. Na Solisko vedl výtah - vždy dvojice v krátkém odstupu za sebou se zahákla na tažné lano, sedla si na podzadní laťku a spěla k vrcholu. No spěla? Čtyřikrát jsem vyjel, dorazil až napočtvrté. Buď jsem upadl sám, nebo mne sundal můj spolucestující parťák. Pokud jsem se vracel ke startu z pětiny, čtvrtiny či poloviny tratě, půl bídy. Když jsem ale viděl tu hloubku z místa, kam se mi podařilo dospět - panebože, kde jsou mé milé, malé Beskydy. Nevládl jsem příliš stylem obloučky, plužení atp. Jezdil jsem „šusem“ a jak jsem již dříve uvedl, když to byly velké fofry, tak jsem raději upadl. Když je poněkud hlubší sníh, tak to jde - ne tak na uježděném svahu Soliska.          
Opět zkratka, na tom svahu stál, aspoň tak si to pamatuju, jediný mohutný strom. Levou lyží a tělem jsem se mu rafinovaně vyhnul, špička pravé lyže uletěla naštěstí hned a nezbrzdila mne příliš ani v pravé ruce držená bambulová hůlka. Tu jsem v rozmachu o ten strom rozštípl, byla dobrá tak pro letecké modeláře. 
         
Konec dobrý, všechno dobré... Posbíral jsem, co se dalo, dokonce jsem nebyl odsouzen k placení poškozeného odborářského inventáře, zbytek dovolené jsem se lyžování vyvaroval. Tuto příhodu jsem po letech vyprávěl jen svému asi dvanáctiletému synovi, když jsme se ocitli opět v Tatrách, tentokrát to byl hotel Morava, tak v tom filmu bydlel právě pan Marvan coby revizor Anděl. No a teď se k mým sportovním vzpomínkách dostáváte, milé přítelkyně, milí přátelé, i Vy. A nezapomeňte fandit - i sport je velká dřina a velké dobrodružství. A taky jste se někdy - na bruslích, saních či lyžích pěkně „vymázli /-y/“?