Ondra a jeho tajemství

Do zaměstnání přišel nový kolega. Já měl tehdy asi čtyřicet, Ondřej měl o pět let méně. Ondra byl dobrý kluk. Pracoval svědomitě, moc nemluvil a vždy se na něj dalo spolehnout. Okamžitě jsem si ho oblíbil. Na rozdíl od ostatních kolegů se dalo na Ondřeje nejen spolehnout, on také uměl přiložit ruku k dílu a neptal se, jako ostatní, proč právě on. Po pár směnách se z nás stali kamarádi. A když jsem ještě zjistil, že i on má rád fotbal, lépe řečeno jeho sledování, často jsme si vyšli na nějaký ten zápas zafandit. Při jednom takovém výletě jsem si všiml šrámu, který měl Ondra přes obličej.

„Co to tu máš?“ zeptal jsem se. Zajímalo mě, co se mu mohlo stát. Ondřej byl o hlavu vyšší než já. Nevěřil jsem, že by ho snad někdo přepadl nebo mu někdo jen tak ublížil. „Ále, jsem nešikovný. Spravoval jsem otci střechu na zahradní chatce a trochu jsem se přitom zranil,“ odpověděl Ondra. Nechtěl jsem víc o tom mluvit. Naše řeč se stočila k zápasu.

Později jsem Ondřeje představil i své ženě. Měli jsme tehdy jet někam dál a Ondra se nabídl, že mě vyzvedne na místo a pojedeme jeho vozem. „Pojďte dál, dáte si kávu,“ usmála se má milovaná žena. Vždy měla ráda návštěvy a byla k nim velmi vstřícná a přátelská. Jen neochotně si Ondra zul boty a následoval nás do obýváku.

„Copak to má ten Ondřej za ženu?“ ptala se má manželka, když jsem se vrátil z výletu. 

„A víš, že ani nevím?“ To byla pravda. Věděl jsem, že Ondra je taky ženatý. Na rozdíl od nás měl bezdětné manželství. Jeho ženu jsem ale neznal a Ondra o ní ani nemluvil. Zajímalo mě, proč se na ni ptá má žena.

„No, všimla jsem si, jak má děravé ponožky. A taky ta košile, kterou měl, je pořádně zapraná. Tak bys ji nedokázal zaprat snad ani ty, kdyby sis pral sám,“ usmála se má žena při vzpomínce na čas, kdy byla v porodnici s naší druhou dcerou a já hlídal tu starší. Tehdy jsem dcerce přepíral nějaké to oblečení a dal do bílého prádla její červené punčocháče. Okamžitě jsme měli všechno prádlo růžové. Žena mě pak v růžovém nátělníku nepustila ani do práce, ale ani na zahradu. Tolik se za mé dílo styděla.

V následujících dnech jsem si i já všiml nedostatků v Ondrově garderobě. Jednou mu chyběl knoflík, podruhé se po koupeli v práci utíral děravým hadrem místo osušky. A jednou měl záda úplně rozdrásaná. Vypadalo to, jako by se porval s nějakou kočkou, nebo šelmou. „Co to máš na zádech,“ zeptal jsem se. Ondra zapřemýšlel. Šlo vidět, že se mu nechce nic vysvětlovat. Pak řekl něco o plotě, který natíral u otce. Jak ho mohl takto poškrábat plot, to jsem nechápal.

Ondra měl evidentně nějaké tajemství. Ale děti, s kterými by se zranil, neměl, bojový sport žádný nedělal, a tak jsem to pustil z hlavy. Kdyby se mu něco zlého dělo, je dospělý, sám by si snad poradil.

Zhruba za týden přišel Ondra pozdě do zaměstnání. Vypadal hrozně. V obličeji byl celý potlučený, měl dokonce natržené obočí. „Měl by sis zajít k doktorovi,“ doporučil mu mistr. „Co se ti vůbec stalo?“

Ondra něco blekotal o tom, že snad vběhl na cestě pod kolo, nebo co. Moc jsem mu nevěřil. Tu směnu nedodělal. Uprostřed směny odpadl. Přivolaní záchranáři ho odvezli do nemocnice, ač Ondra nechtěl a tvrdil, že je už v pořádku. Měl otřes mozku a konečně prozradil, co se v jeho životě děje. 

Ondřej se ženil mladý a vzal si stejně mladou ženu. Oba doufali, že budou mít brzy děti. Jenže časem se ukázalo, že jeho žena děti mít nemůže. Tak ji její osud rozběsnil, že si přemíru citů negativně vybíjela na svém manželovi. Často ho mlátila vším, co jí přišlo pod ruku. Tenkrát naposledy o Ondru rozbila pánev na smažení. Po tomto odhalení Ondra už nic nezapíral. Rozvedl se a dnes je šťastný s novou ženou a jejich společnými dětmi, dvojčaty. Kamarádi jsme stále. Ondrova bývalá žena se dlouho léčila s depresemi, a kdo ví, kde je jí dnes konec. Hlavně, že Ondra je spokojený.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10