Ono se řekne - obyčejná hliněná kulička

Hráli jste také v dětství kuličky? Myslím ty obyčejné, hliněné, kterých byla plná hračkářství. Později se k nim přidaly skleněnky a cíněnky a další „luxusnější“ kousky.

Měl je snad každý z nás. Plátěný pytlík, a v něm spoustu malých barevných hliněných kuliček. Co jsme si s nimi vyhráli! Ještě si vzpomínám, že jsme hráli cvrnka, Prahu a mlýnek. Matně si vybavuji, že jedna z her, buď Praha, nebo mlýn, byla na pět důlků. Mamka, která byla v domácnosti, aby se o nás mohla starat, nám vždy radila z balkonu. Když jsme se sestrou vyhrály, ostatní děti nám vyčítaly, že nám mamka pomáhala. Jako bych i dnes cítila vůni hlíny, jak se do ní boří pata tenisek. Zatočit na patě, a důlek je na světě. K tomu hromada kuliček, a máme zábavu na celý den.

Málokdo ale ví, kde a jak se kuličky vyráběly. Trochu jsem zapátrala po jejich historii. Kuličky vyráběla továrna Keram v Rakovníku. Ta vznikla na počátku 20. let minulého století. Nechal ji postavit na jihozápadní straně Rakovníka Artur Brok a stavby se ujal Ferdinand Černohorský.

V továrně se vyráběl i další tovar, přes obkladačky, kamna, šamotové cihly, tvárnice až po hračky pro děti.

Pojďme ale ke kuličkám. Malá jadérka se postupně obalovala hlínou, poté se vypalovala při teplotě 700 °C a následně barvila. Denně továrna poslala do světa 1 500 000 hliněných kuliček. Za sezonu to bylo 200 miliónů koulícího se dětského štěstí. S našimi kuličkami si hrály děti na celém světě. Vyvážely se až do Afriky.

To jsme byli ještě soběstační, a nejen v kuličkách. Na loukách se pásly naše krávy, jedli jsme čuníky z našich vepřínů. A co teprve brambory, jablka, rajčata a papriky, které nyní dovážíme! Ponožky z Lonky, to byl pojem. Coby malí jsme všichni tahali na sobě bavlněné punčocháče, které se dědily pro další generace. Byly neroztrhatelné. Flanelové košilky, bačkůrky, které neničily nohy, tepláčky s lampasem a flanelové pyžamo na knoflíky. Gumáky, ve kterých jsme pouštěli lodičky po kalužích. Stačilo nám málo, a vyhráli jsme si celý den.

Večer, když nás máma volala domů, každý z nás prosil: „Ještě aspoň pět minut, ještě je vidět!“ Ne jako dnešní děti, které se nudí. Nudí se, a mají vše. Mají moderní mobilní telefony, tablety, počítače, televize s desítkami programů. Nějak se ale vytratilo bezstarostné dětství. Moderní značkové oblečení nahradilo naše „oblečení na lítačku“, které přečkalo řadu pádů, a přelezli jsme v něm nejeden plot, vylezli jsme na spoustu stromů.

Byli jsme tehdy chudší, a přesto mnohem bohatší. Bylo nám prima a měli jsme kamarády. Skutečné kamarády, z masa a kostí. Žádné virtuální přátele, které jsme nikdy neviděli. S klíči kolem krku, které se houpaly na šňůrce, jsme se těšili na každý nový den a na další dobrodružství. Tak málo nám stačilo ke štěstí. Blechy, švihadlo, guma, balon, již zmíněné kuličky, to byly naše hračky. S těmi jsme si dokázali hrát od pondělí do neděle, a nikdy nás neomrzely.

Kdo z vás by tu dobu rád vrátil? Já určitě.

Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete