Opět nalezený poklad

To jsme byly se sestrou ještě malé, když sestra dostala jako dárek k narozeninám krásné zlaté náušnice ve tvaru čtyřlístků. Bylo to její první zlato, a byla na něj náležitě hrdá.

„Héč, já mám čtyřlístky ze zlata,“ chlubila se kamarádům.

„Hlavně si je neztrať!“ nabádala ji maminka.

„Neboj, budu je chránit jako hlavu v oku,“ zkomolila známé rčení.

Celý rok sestra náušničky nesundala z uší. Nosila je na bazén, do školy, a nikdy je neztratila.

Bylo léto a byly prázdniny. Dováděly jsme venku a večer, když dávno zašlo sluníčko, sestra vyběhla z koupelny. „Nemám své čtyřlístky!“ plakala.

„A kde je máš?“ ptala se maminka.

„Asi uplavaly,“ řekla sestra a ukázala na odtok ve vaně. Šla se večer koupat, a najednou náušnice neměla. Předpokládala, že se jí rozepnuly ve vaně a odnesla je odtékající voda.

„Tak to už je nenajdeme,“ řekla maminka.

Sestra ji chvilku nabádala k totální demolici vany, odtokové trubky a nejlépe k demolici celého domu. Pak se ale smířila s tím, že jednu svou oblíbenou náušnici už neuvidí. Celý den z toho byla smutná. Pro jistotu ještě prohledala celý byt, jestli náhodou náušnici neztratila ještě před koupáním, ale marně.

Pomalu začínala na náušnici zapomínat. Ale blížily se Vánoce a maminka sestře chtěla udělat radost. Jednoho dne vzala druhou náušničku, která odpočívala mezi šperky, a odnesla je ke zlatníkovi. Nechala sestře dodělat druhou, stejnou náušničku.

„Ta bude mít radost,“ řekla mi. „A ne abys jí to řekla, je to překvapení!“

Dny ubíhaly, už to bylo téměř měsíc, co sestra náušnici neměla. Blížil se den, kdy si maminka měla jít pro nově zhotovenou náušničku. A my jsme si šly se sestrou hrát před barák. Po běhání a dovádění jsme si dopřály chvilku odpočinku na lavičce přímo před naším vchodem. A já, jak tak sedím, oči mhouřím do sluníčka, které i v zimě mělo ten den neskutečnou sílu, najednou zahlédnu něco blýskavého, asi papírek od bonbónu. Nejdřív jsem tomu nevěnovala pozornost, ale nakonec, jak jsem zvyklá z domu, jsem se sehnula, že ten nepořádek uklidím. Nevěřila jsem svým očím, když jsem zjistila, že to není ani papírek od bonbónu, ani od lízátka, a vůbec nic na vyhození. Byla to sestřina měsíc ztracená náušnice! Celou dobu ležela na dosah od nás, a nikdo si jí nevšiml.

„Lenko, podívej! Našla jsem tvou náušnici!“ křičela jsem vesele.

Sestra vyskočila z lavičky, popadla náušnici a zkoumala ji.

„Fakt je moje!“ radovala se a dala mi dokonce pusu. Hned si náušnici připnula na ucho a utíkala za maminkou. Ta jí nechala udělat na náušnicích pojistku a místo té nové, která už byla téměř hotová, nechala udělat jen přívěsek. A sestra ten rok dostala pod stromeček zlatý řetízek se čtyřlístkem do sady. Ten přívěsek ve tvaru čtyřlístku nosí dodnes…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10