Když bylo mojí generaci kolem 17 let, nebyly ještě diskotéky, ale pořádaly se taneční čaje. Jistě to byly jiné čaje než za časů našich maminek, ale říkalo se tomu tak. Vždy v neděli od 18. do 21. hodin v Domě kultury. Živá hudba hrála hity české i zahraniční a nám se to líbilo. Mě maminka pouštěla až po velkém přemlouvání, jenom slušně oblečenou v šatech, maximálně v sukni a halence. I když tenkrát jsme také nosily mini. Mladí muži tehdy chodili v saku a košili, jinak je pořadatel nevpustil do sálu. Moje vrstevnice mi určitě dají za pravdu.
Takže po velkém přemlouvání mojí maminky jsem mohla chodit v neděli odpoledne tančit. S kamarádkami, které znala a po skončení rovnou domů.
Nejvíc jsme tančili s bývalými spolužáky ze základní školy, ti nás doprovázeli samozřejmě i domů. Časem se stalo, že už jsme nechodili v partě, ale ve dvojicích.
S mým průvodcem jsme se znali od šesti let – od 1. třídy jsme spolu chodili do školy – celých devět let povinné školní docházky. Ovšem v takové osmičce a devítce mě vůbec nezajímal. Ani mě nenapadlo, že se někdy od něho nechám doprovázet. Byl moc hodný a slušný a mně se líbili jiní třídní frajeři. A po dvou letech, kdy jsme se prakticky neviděli, jsem při „Alence v říši divů“ od Karla Zicha zjistila, že má krásné zelenohnědé oči s řasami, které mu každá holka mohla závidět (i já), světlé hnědé vlasy na ramena, že je vysoký, štíhlý a pod těmi vlasy má široká ramena. Ano, máte pravdu, přesně jak z románů pro ženy a dívky. Naše cesty domů se stávaly čím dál delší, loučení u dveří také. Už nám nedělní čaje nestačily, chtěli jsme se vídat co nejvíc. Protože se to stalo začátkem března, večery byly s přibývajícím jarem vlažnější a čaje už jsme vůbec nepotřebovali, ani společnost zbytku party. Jednou svým vnoučatům asi přiznám, že jsem se zhoršila ve škole tak, že do jejich dědečka jsem se zamilovala tak, že jsem musela složit postupovou zkoušku z fyziky, abych nemusela opakovat 2. ročník střední školy. Našim synům, i když jsou už dospělí, jsem to nikdy nepřiznala. Ano, našim synům. Po dvou letech chození moje láska narukovala na dvouletou vojenskou službu. Tu jsme po mých občasných návštěvách na konci světa, kde sloužil a dennodenním dopisování, přečkali. Po roce jeho civilu jsme měli svatbu. Tři roky po ní se nám narodil první syn, po dalších dvou letech druhý. Dnes už jsou dospělí a my oslavili 30 let výročí svatby.
Jistě, náš život nebyl jenom procházka májovým sadem, přišly problémy, starosti i hádky. Vzpomínám si, jak jsem jednou ve zlosti, že mu nechutná moje omáčka, rozbila talíř i s tou omáčkou. Ale měli jsme a máme pořád spoustu společných zájmů. Od fotografování a vyvolávání fotografií doma, turistiku, cykloturistiku, kempování a jiné další věci.
Talíře už dnes nerozbíjím. Fotky také už nevyvoláváme v době digitálních fotoaparátů. Má láska už nemá vlasy na ramena a já také nejsem dívenka v minisukních.
Ale máme se pořád rádi a k tomu máme jistotu, že jsme vychovali dva slušné lidi, prožili a prožíváme krásný život, který spolu dožijeme až do úplného konce. A doufám z celého srdce, že ten je ještě hodně daleko.
A mimochodem – po svatbě se mi přiznal, že on si na mě myslel už v té osmičce.
Alenice51 – čtenářka
ChytráŽena.cz