Jak jsem věřila na lásku

Už od malička vám vtloukají do hlavy, že je nějaký princ, v nejlepším případě má bílého koně, nebo hloupý Honza, co vůbec není hloupý a je bohatý a ten si vás najde, vezme a bude svatba a děti a tak.

Bohužel, muži se rozhodli, že svatby jsou k ničemu, že děti jsou na obtíž a koně mají akorát pod kapotou svého auta, které vám nepůjčí, jelikož ženy údajně neumí řídit. Řízení 50km/hod je taky řízení pánové! S tím bohatstvím to taky není nějak valné, buď jsou bohatí a není to na nich vidět, nebo to na nich vidět je a vy se vedle cítíte jak žebrota a asi ještě dlouho budete, jelikož oni nejsou charita, nebo jsou úplně chudí a tudíž úplně nepoužitelní, pokud nemáte peníze vy.

Tak je mi 8 a láska začíná. Honza, ach jo, doteď když ho vidím tak se mi tají dech…  Mohl poznat mou náklonnost už ve 3. třídě, když jsem se kvůli němu vdala - za někoho úplně jiného! A to jen díky tomu, že mi slíbil, že mi půjde za svědka. Pak v 16 přišla velká opravdová láska. První výlet na Karlštejn  - první nevěra – no stress. Vydrželo nám to čtvrt roku, a zatímco já jsem se dlouho vzpamatovávala a proklínala ho, že jsem přišla o nejhezčí období svého života, on se potrestal sám, za dva roky se ženil a čekal dítě.

Je mi 17, ideální věk a fungují pro mě jen letní lásky, ano, je to krásné, ale jen z mé strany. Ani jeden z mých favoritů, a že to byl každý týden někdo jiný, si neuvědomil, jak horoucí city k němu vedu a neopětoval mi ni bžď.  Když se náhodou našel někdo, kdo by obětoval, druhý den jsem vystřízlivěla. Láska pro mě nebyla ničím a vším zároveň.  Ačkoliv jsem toužila po všem a po všech, vlastně jsem jen chtěla, aby oni toužili po mně.

Nehodlám tento zápisek zakončovat happy endem, o to nikdo nestojí. A já nestojím o to, něco takového psát. Takže:V 18 jsem se zamilovala do kluka o 5 let staršího, než jsem byla já. Láska jak hrom a vše začal on, bylo to jak z pohádky. Vydrželo to 5 let. Viděla jsem to dost černě, měl mé srdce… a CD.   Pár dnů se mi neozýval, slz protekly hektolitry a pak napsal … výmluva jak blázen (ale na to, že se mi kluk nemohl ozvat, že se mnou nechce být, kvůli tomu, že to měl v horoskopu, to asi nemá), prý je stále zamilován do jeho bejvalky. Koho to zajímá???!!! Bejvalky ?!… moje prokletí.  To mi hlava nebrala.

Po roce volnosti, kdy jsem nechtěla o chlapech ani slyšet, a věřte mi, že mi bylo fajn… se objevil ON. Láska se zrodila přes internet, cítila jsem se báječně, jako princezna, která konečně našla prince, co by jí splnil každičké přání, které si přeje při pohledu na hvězdy. Omyl holky!!! Tohle období vydrželo jen do chvíle, kdy si mě omotal kolem prstu a došlo mu, že si je mnou natolik jistý, že se začal neomaleně chovat, a shazovat mě před známými a rodinou. V něm to buduje sílu, jak je vtipný, okouzlující… Už dávno mi došlo, že tenhle člověk mě nemiluje, sundala jsem růžové brýle a začala svůj život vidět, ač realisticky tak v mých očích velmi pesimisticky. Necelé čtyři roky vztahu se ubírají špatným směrem, a převychovat si chlapa je nadlidský výkon, řekla bych dost možná NEMOŽNÝ!!!  

Pro všechny nešťastně zamilované vám napíšu jen tohle málo: „S řasami vlhkými vzpomínám na tebe, upírám oči své, upírám do nebe. Nehledám hvězdný svit, klid a chlad měsíce, možná jen úsměv tvůj, oči tvé nejvíce..." Od téhle chvíle se mi na lásku holky a dámy věřit nechce, tedy aspoň na tu oboustrannou a navěky. Snad se s ní setkám dřív, než budu číst nějakému dítěti pohádku o princezně, co měla víc štěstí než rozumu…

Lindita – čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout