Na Kehlsteinu – Orlím hnízdě – jsem byla před několika lety se svými kolegy z práce. Orlí hnízdo se nachází v jižním Bavorsku, těsně u rakouských hranic, a navštěvují ho ročně desetitisíce turistů. A stojí to opravdu za to: shora je nádherný kruhový výhled na okolní alpské vrcholy, a údolí s vesničkami i jezero Königsee vidíte krásně z ptačí, vlastně orlí, perspektivy. Místo je přístupné jen v letní sezoně - od května do října.

Stinnou stránkou Orlího hnízda je jeho historie:

Po nástupu nacismu v Německu se stal Berchtesgaden jedním z nejvíce navštěvovaných míst v Německu. V létě 1933 totiž koupil Hitler chatu v horské vesnici Obersalzberg, která ležela nad městem Berchtesgaden. Do Berchtesgadenu a Obersalzbergu začaly proudit davy Hitlerových obdivovatelů, aby viděli svého vůdce zblízka.

Hitler a jeho nejbližší spolupracovníci postupně vykoupili (někdy pod pohrůžkami násilí či odeslání do koncentračních táborů) všechny domy a pozemky ve vsi. Ty byly následně zbořeny a na jejich místě vyrostl rozsáhlý rekreační komplex pro špičky Říše a Salzberg se stal uzavřeným místem, kam běžní občané neměli přístup.

Budovu nazývanou Orlí hnízdo nechal postavit vůdcův nejbližší spolupracovník a osobní tajemník Martin Bormann v roce 1937 jako dárek k Hitlerovým 50. narozeninám na vrcholu hory Kehlstein (1834 m n. m.) nad Obersalzbergem.

Hitler tam nepobýval rád, měl strach z výšek, a taky příjezd po úzké silnici vytesané do skály s mnoho ostrými zatáčkami a velkým stoupáním jej děsil. Na Kehlsteihausu byl všehovšudy  asi jen třikrát.

Ke konci 2. světové války byl celý komplex Obersalzbergu spojenci silně bombardován. Orlí hnízdo jakoby zázrakem nebylo skoro vůbec poškozeno a sloužilo až do roku 1996 americké armádě. Po odchodu US-Army přešel hotel do soukromých rukou a je od té doby je provozován jako hotel a restaurace.

V říjnu 1999 bylo na místě bývalé vesnice Obersalzberg otevřeno muzeum, tzv. Dokumentační centrum.

Ale vraťme se zpět k našemu zájezdu:

Na návštěvu Orlího hnízda jsme měli půl dne. Pokud se rozhodnete vyjet nahoru autobusem jako my, stačí to. Na Kehlstein ale vede i turistická stezka, a pak je lépe si vyčlenit celý den.

My jsme vyjeli mikrobusem nejdříve na velké parkoviště u Dokumentačního centra v Obersalzbergu. Tady totiž končí veřejná silnice a všechna auta, autobusy i motocykly zde musí zaparkovat. Nahoru turisty vyvážejí pendlující autobusy s přesně daným jízdním řádem. Silnice na Kehlstein je tak úzká, že se tam dvě vozidla nevyhnou. Jen uprostřed trasy je jediné mírně rozšířené místo, kde se míjí autobus jedoucí nahoru s tím, který se z Kehsteinu vrací dolů. Vše funguje jako švýcarské hodinky. Na parkovišti jsme si tedy koupili jízdenku nahoru a hned po příjezdu na stanoviště autobusů kousek pod Kehlsteinem i zpáteční lístek s přesně daným časem odjezdu. Pro pobyt na Kehlsteinu jsme si vyhradili dvě hodiny (tři by byly možná lepší). Ze stanoviště autobusů jsme prošli asi 100 metrů dlouhým tunelem, který vede horou Kehlstein k výtahu. Tento původní výtah o ploše zhruba 3x3 m je uvnitř obložený leštěnou mosazí a vejde se do něj asi 25 osob. Výtahem jsme se dostali přímo do haly hotelu Kehlsteinhaus – Orlího hnízda.

V budově hotelu jsme prošli velkou místností (dnes restaurace) s krbem, známou z dokumentů z Hitlerovy éry na Kehlsteinu. Z jedné strany budovy je prosklená veranda, kde jsme si prohlédli černobílé fotografie z výstavby a otevření Orlího hnízda v roce 1937. Když jsme vyšli z budovy, mohli jsme si obejít budovu ze tří stran a užívat si výhledů na okolní Alpy a jezero Königsee. Od hotelu jsme se ještě vydali po kamenité stezce k velkému dřevěnému kříži, vyznačujícímu nejvyšší bod Kehsteinu. Kolem nás poskakovaly krotké vrány a čekaly na kousek z naší svačiny.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10